pondělí 12. dubna 2010

Stručná Historie Djingu - Mehdi Zejnulahu

Historie djingu se samozřejmě váže k vědě a následných technických výdobytků našeho lidského snažení. Diskžokej jako termín, se zakláda z anglického názvu a v češtině by se mohlo říct “ jezdec na deskách“. Toto označení se pak zkátilo jen na DJ.
Takže pokuď někdo chtěl být dj, musel mít nějaké desky a to byli jako první gramofonové. Vše se vrací vůbec do poloviny 19. století , kdy průmyslová revoluce byla plně v rukou evropských velmocí jako anglie a francie. A objevovali se první vynálezy elektrických zařízení. Záznam zvuku byl poprvé vynalezen knihařem a tiskařem Leonem Scottem z Francie. Jeho vynález se jmenoval Phonoautograph, o pár let později se objevil vynález od pařížského vynálezce Charlese Crose s názvem Phonograph. Tento pantent měl připsán Edison, ale nikdy ho nepoužil v praxi. A Tomáš Alva Edison také vynalezl Phonografický váleček, předchůdce gramofonové desky, mezi tímto přechodem panoval dlouholetý spot mezi Edisonem a Emile Berlinerem. A Berliner vyhrál, protože diskový tvar byl lépe přenositelný. A tak v roce 1880 se stal dominantnějším médiem na trhu.
K prvnímu veřejnému hraní z gramofonové desky přes rádiové vlny bylo v Kanadě roku 1906 Reginaldem Fessendenem. První rádiová dj byl Ray Newby z Americké Kalifornie, který jako student měl pomoc od rádio pionýra Charles David 'Doc' Herrolda, který vytvořil jako první rádiovou stanici. V roce 1935 Walter Winchell poprvé použil termín Disc Jocey. Prvním společenským diskžokejem se stal v Británii v roce 1943 Jimmy Savile, který pouštěl jazzovou hudbu. První mobilní djs byli za druhé světové války, kdy amerčtí vojenští úředníci jezdili po polních nemocnicích a hráli z mechanického gramofonu na kliku, vojákům kteří se zotavovali ze svých ranění z války.
V roce 1947 Jimmy Savile prohlásil, že byl prvním djem, který použil dva gramofony k pouštění desek bez přestávek. Také v roce 1947 v Paříži se otevřeli první noční kluby s názvy Whiskey a Go-Go, které se zapsali jako první „Discoteque“. S významem slova noční podnik, kde se pouští hudba reprodukovaná, než jako s živou kapelou. Během 50. let se diskotéky rozšířili po celé evropě a USA. Také se dj objevoval na takzvaných „sock hops“, kde dj měl roli živého jukeboxu. Hrálo se převážně ze 45 otáčkových, 7 palcových desek dj mluvil mezi pauzou při výměně desek, také se najímal bubeník, aby udržel taneční parket v pohybu. Bob Casey velmí známí „sock hops“ dj dovezl do USA první gramofonový duální systém.
V 50. letech se tako poprvé střetl problém, hudebníků, médií a nahrávacích studií. Po čase nefunkční dohoda nahrávacích studií s diskžojemy, kteří hráli desky jejich vydavatelství a měli dostávat od těchto vydavatelství na zpět peníze, za desky, které veřejnosti. pouštěli. Z velké části to ztroskotalo na tom, že nahrávací studia měli dozor nad tím co rádia měla hrát, a tak měla kontrolu nad funkcí rádií. V té době, kdy se opakovaně hráli některé sklady, více krát denně vznily první TOP 40 hitparády.
Na konci 50. let se objevila nová forma věřejné zábavy. Jamajka dala vzniku takzvanéým Sound Systémům. Ty se rozvinuli na předměstí Jamajského Kingstnu. Promotéři se nazývali DJs a pořádali veliké večírky v ulicích a dj tam měl nejdůležitější roli. takzvaní „selektoři“ pouštěli hudbu na obrovských sestavách reproduktorového ozvučení. A přes takto hlasitě nazvučené nahrávky doplňovali tyto skladby takzvaným „toastingem“. Toto se stalo pro pořadatele velmi výdělečné, protože se tam dařílo prodeji, jídla a alkoholu a tak rozšířilo se to o pomyslné souboje mezi sound systémy, kdo má nejlepší zvuk, kde se bude hrát novější desky a obecně kde bude více lidí.
V polovině 60. let vzrostl obrovský rozsah vybavení pro diskžokeje, jeden z velkých dramatických změn do djingu byl první mixpult používaný na veřejné hraní z gramofonů. Byl to Bozakův CMA-10-2DL (Rudy Bozak byl synem emigrantů rodičů z Československa) .
Následně potom bylo možné propojovat zvuk jedné nahrávky do druhé a nechat je spolu hrát současně. Průlomem bylo prolnutí dvou jinak rychlích skladeb pomocí regulace rychlosti.
Jako první dj, který smíchal takto rozdílné desky byl DJ Francis Grasso z New Yorku, a zapsal se na historii vývoje djingu jak ho známe dnes. Taky jako první vynalezl, takzvaný „slip-cueing“, tj. držení desky, kdy ji přidržujete, ale kotouč gramofonu se pod deskou stále protáčí a můžete ji poustit kdy se vám zachce. Pro tuto techniku byl taky nutný tak zvaný „slip mat“ což byl jeden z triků, proč „slip-cuing“ mohl na gramofonu, kde býval tradičně těžky gumový talíř. Jako první používal sluchátka.
Od roku 1968 se popularizovali jamajské sound systémy po celé Evropě a také v New Yorku. V roce 1973 jamajský dj Kool Herc, široce znám jako „kmotr hip hopové kultury“ Pořádal takzvané Block parties, to byli hrané setkání lidí v Bronxu na malých místních hřištích mezi paneláky. Kool Herc byl první kdo dokázal prodloužit určitou část na desce a tak ji do nekonečna opakovat, a tak dal vzniknout dalšímu elementu a to byl breakdance a následně rap. V této instrumentální sekci se předváděli nejlepší tanečníci z block party a dali tak vzniknout takzvaným „bitvám“.
V roce 1974 japonská firma Technics představila na trh první gramofon z řady SL-1200 ten se poté v roce 1979 propracoval do verze SL-1200MK2, která až do nedávné současnosti panovala na trhu s vybavením pro djs. V roce 1974 vydali němečtí Kraftwerk sigle Autobahn, která má celých 22 minut a byla jí vyplněna celá jedna strana gramofonového alba. Tato skladba velmi ovlivnila Afriku Bambaatu, ale také housového propagátora Frankie Knucklese. Během 70. let se kolem Afriky Bambaaty zrodili 4 elementy hip hopu, djing, breakdance, graffiti a rap. Během 70. let se velmi na trhu dařilo novým stylům jako disco, které použilo prvky ze soulu a funku a tak dala nový kabát taneční popové kultuře a tak dala znovu nadýchnout diskotékovému trhu v Evrope a v USA v podobě hitparád. Pomalu začli převažovat djové nad živými kapelami, protože dj mohl tak posluchačům pustit více z hudebního průmyslu.
V roce 1976 Grand Wizard Theodore vynalezl „nešťastnou“ nádhou scratch. (povídka o jeho mamince, jak chtěla aby to ztlumil.)
Walter Gibbons poprvé zremixoval „Ten Percent" od Double Exposure a byla to jedna z prvních komerční ch 12 palcových desek na trhu.
První hip hopová deska byla od Sugar Hill gang – Rapper’s Delight, kde byl poprvé použit sample a to ze skladby od Chic - Good Times.
V roce 1977 dj Tom L. Lewis poprvé vydal set vybraných desek tzv. Disco Bible, které obsahovali list s jejich BPM(údery za minutu) a pomáhala tak novým djům jednodušeji vybírat písničky, aby se trefili do tempa a tanečníci by nemuseli změnit tempo na parketě. Toho se chytla časpis Billboard a začal tak uvádět BPM v hitparádovém listu.
V roce 1980 začlo vysílání MTV a začal se tak rozvíjet termín „VideoJockey - VJ“. V roce 1982 Afrika Bambaata vydal Planet Rock, což byla první hip hopová skladby s použitím syntetizátorů. Melodie byla použita z Trans-Europe Express od Kraftwerk.
V roce 1982 se poprvé na veřejný trh kompatkní disk CD a to byla zlomová doba průlomu digitálního zvuku.
Na začátku 80. let v New Yorku, se v známém klubu Paradise Garage začalo dařit dj Larry Levan, byl známí svými kombinacemi písní v jeho setu. V této stejné době vlivem disco vlny, dal vzniku Housové scény v Chicagu. Jméno tohoto stylu dal klub Warehouse, kde byl residentem Frankie Knuckles, který hrál staré disco klasiky a evropský synthpop.
Další rozvoj technologií, přinesl na scénu elektronického bubeníka a tak se djové začali stávat i producenty hudebních skladeb, jako například Jesse Saunders, který vydal jako první housový počin „On and On“ a tak začala naplno nová vlna dalších možností stylů, jako New York Garage. Během 80. tých let se také začlo hrát Techno a to vzniklo kde jinde než v automobilovém Detroitu. Lišilo se od disca především tím, že mělo kompletní syntetický zvuk.
V roce 1985 byl poprvé vydán první časopis od djs pro posluchače TRAX Dance Music. První pokus o přesah ve stylech. Run DMC a Aerosmith nahráli „Walk this way“, a dosáhl TOP 10 v Billboard TOP 100. Tento projekt také ukázal dje jako člena hudební kapely.
Další zlom čistě djského časopisu DJ Times, které se věnovali čistě dj kultuře.
Během 80. let díky svatbám a obchodních setkání se stal dj velmi žádaným artiklem, náhrada za kapelu už bylo normou. Byvalí kepel mistři jako Jerry Perell a jiní, začali zakládat první agentury na zprostředkování diskžokejů, jako například NY Rhythm DJ Entertainers. Vybrali ty nejlepší diskžokeje, ty kteří měli největší úspěchy u publika, tzv. lidé jim leželi u nohou, plně s nahradili v hudebním prostřední živé kapely a se zkušenostmi kapel mistrů, tak obrátili zábavnou scénu na ruby.
Na přelomu 90. let se začlo dařit velmi Rave scéně a Acid House, z této doby známe scénu u nás. Tyto hudební styly totálně změnili image dje, a vytvořili z nich super star, kteří míří do obrovských hal, plný posluchačů a dal tak vytvořit novou dimenzi zábavy.
V polovině 90. let se z německého vlivu na britskou – americkou scénu acid house a rave prosadil Trance. Trance se velmi držel v podzemní scéne v Německu, ale posléze se prosadil v Evropě a UK a tak ovlivnil taneční scénu, dominoval jako hudební styl na konci 90. let a to díky posunu z opakující se, v hypnoticky laděného konceptu, do více komerčních struktur písní.
V průběhu 90. let se setkáváme s vývojem digitálních nahrávek. Djové postupně zahrnují svoje dj sety do nových kabátů, jak s kombinací nových pouštěcích zařízení v podobě cd přehrávačů, ale i nové koncepty ovládacích konzol, které jsou připojeny k počítači. A dj může propojit živé hraní z elektronických nástrojů a tvoření své hudby s pozicí jako dj, kdy může zahrát i skldbu někoho jiného a tak mít pestrou škálu hudby pro posluchače.

Proč nás budoucnost nepotřebuje 11

Ale mnoho lidí, kteří ví o těchto nebezpečích, tak jsou nebezpečně ticho. Když jsou pod tlakem, tak odklušou s výmlluvou „to není nic nového!” pohotová odpověď – na to že co se může stát. Řeknou mě, že na jsou naplněny university lidmi, kteří se zabývají bioetikou a studují ji celý dny. Vše tohle bylo napsáno a přímo experty. Vaše stížnosti a obavy jsou argumenty staré jako odřená čepice.
Nevím kde tito lidé skrývají svůj strach. Jako počítačový architekt vstupuji do této oblasti jako všestranný člověk. Ale mělo by mě to nějak pomoci moje znepokojení? Jsem si vědom kolik mnoho knih už o tomto tématu bylo napsáno, promlouváno, a přednášeno tak autoritativně. Ale neznamená to, že nás to jako lidstvo už zastihlo? Znamená to že budeme mít nějalé slevy z nebezpečí, které jsou před námi?
Uvědomění si rizik, a nekonat žádné kroky je neracionální. Můžeme mít obavu z toho, že vědomost je zbraní k tomu, abychom byli proti sobě?
Pokusy atomových vědců jasně ukazují, že potřebujeme osobní zodpovědnost, za možné nebezpečí které by zrychlilo chod věcí a cestu k tomu jak by to mělo dopad na život samotný. Můžeme, jako učinili oni, stvořit nepřekonatelné problémy v skoro žádné časové rezervě. Musíme více myslet ku předu, abychom nebyli podobně překvapeni a šokování následky našich vynálezů.
Moje probíhajíci profesní činnost je zaměřena na zlešení účinnosti softwaru. Software je nástroj a podobně jako vývojář nástrojů, zápasím s tím jaké nástroje mám použít. Vždy jsem si říkal, že tvoření software je víc spolehlivé, přivlastněním mu mnoho možností použití, udělá svět lepším a bezpečnějším místem pro život; pokuď začínám věřit v pravý opak, tak morálně bych měl ustat v této činnosti. Mohu si představit, že takový to den, může nastat.
Toto všechno ve mně nevzbuzuje hněv, ale minimálně trochu melancholii. Od nynějška, pro mě, rozvoj je něco hořko sladkého.
Pamatujete si na předposlení scénu ve filmu Manhattan, kde Woody Allen leží na jeho gauči a mluví na nahrávací zařízení. Píše krátký příběh o lidech, kteří si vytváří neužitečné, neurotické problémy sami sobě, protože udržuje řešením s ještě více neřešitelnými problémy, děsivými problémy vesmíru.
Říká si sám sobě otázku,“Proč život stojí za to ho žít?“ a uvědomněním si začne odpovídat: Groucho Marx, Willie Mays, druhá věta Jupiterovi Symfonie, Louis Armstrongova nahrávka „Potato head blues” Švédské filmy, Flaubertovi sentimentální přednášky, Marlon Brando, Frank Sintatra, jablka a hrušky od Cézán, Kraby u Sam Woka a konečně se zastaví a řekne: tvář jeho milované Tracy.
Každý z nás má vzácné věci, a jak se o ně staráme, tak nám určují základ zdroje naší humanity. Konec konců, je to proto, že naše obrovská kapacita o kterou se staráme, kterou já zastávám optimisticky, bude čelit nebezpěčím, které nás čekají.
Naše bezprostřední naděje k přispění k mnohem větší diskuzi, která zde byla přednesena, mnoha lidmi z různých vědních oborů, není vyhlídkou mít strach, nebo mít strach z technologií.

Jako začátek, jsem dvakrát vynesl tyto skutečnosti na přednáškách sponzorovány Aspenským Institutem a nezávisle na tom, jsem se obrátil i na Americkou Akademii věd a umění, která má podsebou zaštítěnou Pugwash Konferenci, které se konají od roku 1957 k diskuzi nad kontrolou a hrozbamy vojenství, hlavně v otázce jaderných zbraní a navrhují spolehlivé fungující zákony.
Je jen škoda, že Pugwash setkání začlo už v plně rozběhlém vlaku jaderného ozbrojování. Zhruba o 15 let později. Také už se dostáváme do situace kdy máme opoždění na vážnými tématy o technologiích 21. století – opatření proti možnosti tvorbě zbraní hromadného ničení – další opoždění se jeví jako neakceptovatelné.
Stále se učím a hledám, je zde ještě mnoho věcí k učení. Ať už uspějem nebo padneme, přežijeme nebo se staneme obětmi těchto technologií, to zatím ještě není rozhodnuto. Je už zase hodně pozdě – skoro 6 ráno. Snažím se nalézt lepší odpovědi, zrušit kouzlo a tak se osvobodit od zkamenění.

neděle 11. dubna 2010

Proč nás budoucnost nepotřebuje 10

Upřímně věřím, že situace v roce 1945 byla jednodušší, než které teď čelíme: Nukleární technologie byli schválně odděleny od komerčních a vojenských užití, a dohled byl přirozeně uplatněn nad atomovými testy, kde by se dala jednoduše měřit radioaktivita. Vojenský výzkum je prováděn ve středisku Los Alamos, s výsledky tajnými, jak jen to je možné.
Genetika, nanotechnologie a robotika v současné době, není jasně oddělena od komerčních a militantních užití; možnostmi jejich použitelného trhu, je velmi těžké si představit, je jen kupovat pouze v národních laboratořích. S jejich široce komerčním úsilím, vynutit si útlum, bude vyžadovat podobný přístup jako u biologických zbraní, ale na nebývalé úrovni. Toto, nevyhnutelně povede k vyústění nepokojů mezi naším soukromím a informace dožadované zákonem, který má mandát nás všechny chránit. Bezdebat budeme silně proti ztrátě osobních svobod a svých práv.
Kontrolu nad útlulmem určitých genetický, nano a robot technologií, se projeví v kyber prostoru a stejným díkem i na materiální úrovni. Kritický bod, bude vytvořit transparentnost ve světě soukromých informací, dojdeme k novým formám ochrany intelektuálního majetku.
Vhodné prokázání bude také vyžadovat, že vědci a inženýři si osvojí vysoké etické zásady, podobající se Hippokratově přísaze, a že budou mít odvahu k vystoupit když to bude nutné, i za cenu možného sebeohrožení. Toto by odpovídalo na zvolání – 50 let po Hiroshimě – laureátem Nobelovy ceny Hans Bethe, jeden z nejstarších živých členů Manhattan Projektu (zemřel v roce 2005), že všichni vědci „zastavte a upusťte od tvoření, rozvoje, zdokonalování, a vyrábění nukleárních zbraní a jiných možných zbraní hromaného ničení“14 21. století bude vyžadovat z těchto důvodů smysl pro bdělost, osobní odpovědnost u pracovníků, kteří by pracovali s jadernými, biologickými a chemickými technologiemi a genetické, nano, robotické technolgie vyloučit k pokusům zbraní hromadného ničení a vědomosti o možných masových destrukcích.

Thorau také řekl, že budeme „bohatí v rozměrech mnoha věcí, které bychom si mohli dovolit bezpovšimnutí a nechat je ladem.“ Každý hledáme štěstí, ale vypadá to, že by stálo za to se dotázat, jestli si potřebujeme vzít na sebe tak obrovskou hrozbu úplného zničení, za cenu vědět víc o znalosti a věcech, zdravý selský rozum nám říká, že je zde nějaký přirozený limit našich materiálních potřeb – a toto určité uvědomnění si je moc nebezpečné a bylo by nejlepší kdybychom se ho vzdali.

Navíc bychom se měli usilovat o dosažení skoro nesmrtelnosti bez uvědomnění si toho za jakou by to mohlo být cenu, s podobně souměrným nebezpečím jako sebe vyhlazení. Nesmrtelnost, mezi tím možná má původ, ne až tak v utopickém snu.
Nedávno jsem měl to štěstí se setkat s vynikající autorem a vzdělancem panem Jacques Attali, kde jeho kniha Lignes d’horizons (Millenium, v anglickém překladu) pomohlo k inspirci vytvoření Java a Jini programovacích jazyků, jak už jsem se zde dříve zmínil. V jeho nové knize Fraternités(Bratrstvo), Attali popisuje jak naše sny této utopie se mněnili v průběhu času:
„Na počátku společenstev, lidé viděli jejich etapu na zemi jen jako labyrint bolesti, k dvěřím na konci cesty, přes jejich smrt, k spolku bohů a věčnosti. Hebrejcemi a poté i řeci, někteří lidé se odvážili osvobodit od teologických požadavků a snili o ideálním městě, kde by se rozprostírala Svoboda. Ostatní, byli jen evolucí trhu společnosti, porozuměni, že svoboda jednoho, může narušovat svobodu druhého, a aby tak hledali Rovnost.“
Jacques mě pomohl poznat jak tyto tři utopické cíle udržují napětí v naší společnosti. A ve Fraternity(Bratrství) popisuje čtvrtou, jejíchž základem je altruismus. Bratrství samo o sobě se spojuje se šťestím individuálního jedince, se štěstím ostatních, poskytuje slib sebe zachování.
Vykriztalizoval mě tak Kurzweilův sen. Technologický přechod k Věčnosti – skoro k nesmritelnosti skrze robotiku – nemusela by to být zrovna žádadná utopie, a s tímto úsilím pak nebízet možnost jasných hrozeb. Možná bychom měli přehodnotit naše volby utopií.
Kde bychom měli hledat nové etické základy pro náš směr? Našel jsem nápady v knize „Ethics for the New Millenium – Etika pro Nové Tisíciletí” od Dalaj Lamy, byli velmi poučné. Jak je přesto I tak dobře známo, ale velmi málo dbáno, Dalaj Lama podává vysvětlení, že nejvíce důležitých věcí pro chování v naších životech je láska a soucit k druhým a proto naše společnosti musí rozvinout větší záměr standardně positivního etického jednání jak k jedinci, tak společnosti, které popisuje podobně Attali v utopické knize Fraternity(Bratrství).
Dalaj Lama pak také argumetnuje, že musíme pochopit co dělá lidi šťastnými, a uvědomit si silný důkaz, že ani materiální pokrok, ani snaha o moc vědění není klíčem – že jsou zde limity co věda a vědecké hledání samo o sobě může dosáhnout.
Náše západní povědomí o tom co je štěstí pochází z Řecka, kde ho definovali jako „používání životních sil po boku křivek dokonalosti plně rozprostřeny v životě” 15
Zcela musíme najít smysluplné výzvy a dostatečný prostor v našich životech, abychom byli šťastni v jakýchkoli podmínkách, které mohou nastat. Ale já věřím, že musíme najít alternativní příležitosti pro naše kreativní síly, za kulturně neutuchající ekonomický růst, tento růst byl velmi požehnán několika staletími, ale nepřineslo větších výsledků v nalezení štěstí, a musíme si vybrat mezi snahou neomezeného a neřízeného růstu skrze vědecké technologie a tak společnosti jasných nebezpečí.
Je to už víc jak rok co jsem se seznámil se Rayem Kruzweilem a Johnem Searle. Dívám se kolem sebe pro naději hlasů pro varování a vzdání se, i v těchto lidech jsem oběvil, kdo je na pochybách jak já o našem současné krizové situaci. Také cítím, že jsem zatížen osobní zodpovědností, tím co jsem udělal, ale i proto co ještě možná teprve udělám, setkáním se s vědou.
________________________________________
14 Podívejte se také na Hans Bethe's 1997 dopis Presidentu Clintonovi, na www.fas.org/bethecr.htm.
15 Hamilton, Edith.The Greek Way – Řecká cesta. W. W. Norton & Co., 1942: 35.

sobota 10. dubna 2010

Proč nás budoucnost nepotřebuje 9

Ale přes jasný historický precedens, když vememe plně přístupný neomezený rozmach vědění, tak nás čeká jasná hrozba vymření, selský rozum se pak samočinně dožaduje přezkoušení i těchto základních dlouho držených se přesvědčení.
Byl to Nietzsche kdo nás varoval na konci 19. století, nejen Bůh je mrtev, ale i „Víra ve vědu, která bez debat existuje, nemůže dlužit svému původnímu kalkulovanému záměru, musí pocházet ze zlomyslné neužitečnosti a nebezpečnosti „snahy o pravdu” a “pravdy za každou cenu” je nepřetržitě prokazováno. Toto je další nebezpečí, kterému plně čelíme – následkům hledáním naší pravdy. Pravdy, kterou se věda snažila nebezpečně nahradit Boha, směrem k sebe vyhlazení.
Pokuď bychom souhlasili, jako druh, co jsme chtěli, kam jsme byli směřováni, a proč, tak bychom mohli udělat svoji budoucnost méně nebezpečnou – že bychom mohli porozumět, že můžeme a měli bychom upustit od svého dosavadního chování. Jinak jednoduše se bude dít ozbrojovací závod v genetice, nanotechnologiích a robotice stejně jak tomu bylo v 20. století s jadernými, biologickými a chemickými zbraněmi. Toto je možná největší risk, jak už jednou tento závod začne, je velmi těžké ho zastavit. Tentokrát, ne jako u Manhattan projektu jsme ve světové válce, kde by byl očividně na očích nějaký konkrétní nepřítel, který se snaží zničit naši civilizaci, jsme hnáni spíše našimi zvyky, naší touhou, naším ekonomickým systémem a naší soutěživostí o vědění.
Věřím, že naše společné přání bude směrem k cíly společných hodnot, etiky a morálky. Pokuď by jsme dosáhli více kolektivní moudrosti za uplyunlích pár tisíceletí, potom by dialog vedl k jeho konci více k prakticky, a neuvěřitelné síly, které se postupně uvolňují, tak by z nich nebylo tolik obav.
Jeden by mohl inspirovat takovým to dialogem z našeho přirozeného instinktu sebezáchovy. Jedinci toto mají, ale jako druh to nevypadá, že to je jeho přednost. S hrozbou jaderného nebezpečí, často jsme si mýlili k sobě a často lhali jiným, i za cenu obrovských rizik. Zda-li to byla politická motivace a nebo že jsme nemysleli na následky, nebo jednoduše, že se nejsme racionálně schopni, zabývat se těmito nebezpečími, protože nám tomu brání náš vlastní strach, já nevím, ale nevěští to nic dobrého.
Nová pandořina schránka geneticky,nanotechnologie a robotiky jsou téměř otevřena, a to jsme si všichni určitě už dávno nevšimli, že? Nápady nemohou být navráceny, zpátky do krabičky, ale ne jak uran a plutonium, nemusí být dolovány ani nemusí být zušlechtováni a mohou být jednoduše kopírovány. Jednou když už jsou venku, jsou venku. Churchill jednou poznamenal známý levičácký kompliment, že američtí lidé a jejich lídři „konstantně konají správně, až vyčerpali všechny jiné alternativy.” V tomto případě, jakkoli, musíme být jasnozřivý, než udělat správný krok až naposled, možná i ztratit tuto celou možnost.
Jak Thoreau řekl, „Neřídíme tuto trať, ona řídí nás.”; a to je to s čím musíme bojovat v naší současnosti. Otazka tedy zní, kdo tady bude pánem? Přežijeme naše technologie?
Byli jsme hnáni k tomuto století bez žádného plánu, bez žádné kontroly, nebyli kladeny žádné brzdící mechanismy tohoto vývoje. Zašli jsme už moc daleko na naší cestě, z které by nebylo už jiného kurzu? Nevěřím tomu, ale ještě jsme se o to nepokusili, a poslední šance k nastavení kontroly-bod k hranici sebezničení- rapidně se přibližuje. Máme už první robotové hračky, podobně je to s používáním genetického inženýrství v komerční sféře, a naše poznání nano spektra se rapidně zvětšuje. Jakmile rozoj těchto technologií pokročí skrz určitý počet kroků, nebude bezpodmíněčně nutné co se stalo s projektem Manhattan a Trinity testy byli posledním krokem k průkaznosti posledních technologií ve velkém rozsahu a tvrdě. Průlom do divočiny sebe-replikačních nano robotice, genetického inženýrství by se mohlo z nenadání stát překvapením jako naklonování prvního savce.
A stále věřím, že máme silnou a stabilní základnu pro naději. Naše pokusy s řešením zbraní hromadného ničení v minulém století, byl zářící příklad k upuštění s uvědoměním si: Jednostranné ustoupení USA, bez podmínek, rozvoje biologických zbraní. Toto upuštění zaplní realizaci, která by vzala neskutečnou snahu tvořit hrozné zbraně, které by se mohli množit a mohli tak padnout do ruk darebným národům nebo teroristickým skupinám.

Jasné pojítko k tomuto stanovisku, je že bychom si přivlastnili možné nebezpečí samotným nákupem těchto zbraní, a tak bychom byli více v bezpečí, když je nebudeme kupovat. Stvořili jsme v roce 1972 svůj ústupek od biologických a chemických zbraní na „Biological Weapon Convention – Kongres Biologických Zbraní” a v roce 1993 “Chemical Weapons Convetion-Kongres Chemických Zbraní”.12
Pro neustále velké nebezpečí jaderných zbraní, v kterém žijeme téměř víc jak 50 let, senát USA nedávno odmítl dohodu kompletním seznamu zákazu testů (psáno v roce 2000, pozn. přkl.) bude politicky asi velmi obtížné. Ale máme jedinečnou možnost, s koncem studené války, předejít vícepólovému vojenskému závodu. Stavět na dohodách z biologických a chemických kongresů, úspěšný zákaz jaderných zbraní nás může stavět směrem ke zvyku útlumu nebezpečných technologií.(Vlastně, zbavením se 200 nukleárních zbraní po celém světě, hrubě řečeno totální ničivá síla druhé světové války a výrazně jednoduší úkol – můžeme eliminovat hrozbu vyhynutí. 13
Účinný útlum by byl velmi složitý problém, ale ne neřešitelný. Máme mnoho štěstí, že jsem už učinili hodné práce ve spojení s Kongresem Bilogických Zbraní a dalších smluv. Náš hlavní úkol by byl aplikovat to na technologie, které jsou na komerční bázi, než na vojenské. Podstatná potřeba průhlednosti, jako složité ověřování si přímých rozměrů k obtížím rozeznat hranici legitimní aktivitu u těchto technologií.
________________________________________

12 Meselson, Matthew. "The Problem of Biological Weapons – Problémy Biologických Zbraní" Přednáška ze připraveného setkání „American Academy of Arts and Sciences-Americká akademie umění a věd“ 13. leden 1999. (minerva.amacad.org/archive/bulletin4.htm)
13 Doty, Paul. "The Forgotten Menace: Nuclear Weapons Stockpiles Still Represent the Biggest Threat to Civilization.Zapomenutá hrozba: Zásoby nukleárních zbraní stále reprezentují největší hrozbu civilizaci" časopis Nature, 402, 9. porosinec, 1999: 583.

Proč nás budoucnost nepotřebuje 8

O dva roky později, v roce 1948, Oppenheimer začal vidět své myšlenky trochu z jiné úrovně “s určitým smyslem surovosti se nedá lehce utišit pocit nemravnosti, bezcitnosti, zveličování, fyzikové si jsou vědomi provinilosti, a to je vědomost, kterou nemohou ztratit.
V roce 1949 Sověti použili jadernou bombu. Od roku 1955, obě dvě strany, jak USA, tak Sověti testovali vodíkvé bomby vhodné pro letectvo. A tak započal závod ve jaderném zbrojení.
Dvacet let na to, v dokumentárním snímku “Den po Trinity”, Free Dyson shrnul vědecké postoje které nás přivedli k jaderné propasti.: “Cítil jsem to na svoji kůži, záře jaderných zbraní. Je to neodolatený pocit, když k nim přistupujete jako vědec. Pocit, že ve vašich rukou máte, přístup k energiím, které tvoří hvězdy a umožňují Vám tvořit vaše přání. Přání vyhodit do vzduchu milion tun kamene. Je to něco co dává lidem iluzi neomezené moci a to je vlastně celá příčina našich problémů, ty můžeme nazvat technickou arogancí, která vítězí nad lidmi, když vidíme co je lidská mysl schopna s ní dělat.8
Nyní, jako tehdy, jsme tvůrci nových technologií a hvězd pomyslné budoucnosti, hnáni tentokrát velkými finančními odměnami a globální soutěží – přezevšechny hrozby, těžce hodnotíme to, jaké by to mohlo být , kde je reálný výtvor toho co tvoříme a představujeme si.
V roce 1947, v časopise “The Bulletin of the Atomic Scientists” se počaly oběvovat takzvané hodiny konce světa. Po více jak 50 let poukazovali na fakt možného jaderného nebezpečí, kterému bychom mohli čelit. Ručičiky se patnáctkrát (18 x k roku 2010), zastaveny na čase devět minut do dvanácté (11:54-2010), zrcadlily reálné jaderné ohrožení. Po nedávném připojení jaderného arzenálu Indií a Pákistánem se snížila jistota dohod o snižování jaderných zbraní. Tím se ručička stále posouvá k dvanácté hodině.
V naší době, kolik je mnohých nebezpečí kterým můžeme čelit, ne jen z hrozeb nukleárních zbraní, ale můžeme čelit nebezpečí vymření, i z jiných technologií?
Filozof John Leslie studoval tuto otázku a došel k závěru, že je zde 30 procentní možnost úplného vyhynutí 9, Ray Kurzweil dokonce věří že:“je vetší možnost že vyhynem, než aby se nám podařilo přežít”. s tímto upozorněním “že je notoricky prohlášeným optimistou”. Nejenom tyto odhady nepovzbuzují, ale neobsahují ani žádné teorie mnoha hrůzných scénářů, rychlého vyhynutí lidstva.
S těmito odhady, mnoho vážených lidí jsou už přesvědčeni, že se pohybujem směrem opustit Zemi, rychle jen jak to jde. Kolonizovali bychom galaxie jak předpokládá von Neumann, přesouvat se z jednoho solárního systému do dalšího. Tento krok bude nevyhnutelný do pěti miliard let od současnosti (nebo dříve, pokuď bude naše sluneční soustava zasáhnuta střetem s galaxií Andromeda, který je předpokádan za tři miliardy let od současnosti), ale pokuď budeme citovat Kurzwela a Moravce, bude to muset být do poloviny 21. století.
Jaké jsou zde morální závěry? Musíme opustit tuto zemi v závislosti druhové důležitosti k přežití, kdo veme na sebe zodpovědnost za to že tady někdo bude ponechán (konec konců většina nás)? A i tak i kdybychom se rozptýlili po hvězdách, není pravděpodobné, že si svoje problémy veme také sebou, a později přijít na to že nás pronásledujou? Osud našeho druhu na Zemi a náš život v galaxiích se zdá nerozuzlitelně spjat.
Další idea je pozvednout řadu štítů k obraně se před technologiemi. Jedno z částí ministerstva obrany USA za Reaganovy vlády, tak uvažovalo nad vytvoření obraného proti jaderného štítu z hrozeb Sovětů. Ale Arthur C. Clarke který byl zasvěcený do této diskuze konstatoval:”Může to býti možné, s obrovskými výdaji, sestrojit místní obranný systém který by “jen” nechal proletět určité procento vystřelených balistických raket, tolik prosazovaný vládní deštník byl nesmysl. Luise Alvarez, možná největší experimentální fyzik tohoto století, podotkl k obhajoběj této idei:”byli to bystří chlapíci, bez selskýho rozumu”.
A.Clarke pokračuje”Dívání se do mé často nejasný křišťálové koule, předpokládám, že totální obrana bude moci být dostupná dříve či později jednoho století. Ale technologie zahrnuté v obraně, jako produkt k prodeji, budou zbraně tak hrozné, že nikdo se nebude zaobírat s balistickými střelami” 10
V “Pohonech Stvoření” Eric Drexler předpokládá, že vybudujeme nanotechnologický štít, formu imunitního systému v biosféře – obrana proti nebezpečným replikátorům jakýchkoli druhů, které by mohli uniknout z laboratoří nebo jinak zlamyslně vyrobeny. Ale štít sam o sobě bude velmi nebezpečný, nic nemůže zamezit z rozvoje sebeimunitních problému z vlivu samotné biosféry.11
Podobné potíže jsou s konstrukcí štítů proti robotice a genetickému inženýrství. Tyto technologie jsou tak mocné, že je z časového hlediska nemožné je se proti nim chránit v důsledku o jejich zájem, ale i kdyby bylo možné uplatnit takovéto obranné štíty, vedlejší účinky tohoto rozvoje bude neméně tak nebezpečné než technologie, proti kterým, se chceme chránit.
Tyto možnosti jsou všechny nežádoucí, nebo nedosažitelné, a nebo obojí. Jediná reálná alternativa je vzdání se těchto představ: zastavení rozvoj technologií, které jsou tak nebezpečné, omezením naší snahy určitých typů technologií.
Ano, já vím, že vědomosti je dobrá, jako prostředek k hledání nových pravd. Hledali jsme vědění od dávných časů. Aristoteles otevřel vědu Metafyiky s jednoduchým stanoviskem: Všichni lidé mají přirozenou touhu vědět” Máme jako pilíř naší společnosti, dlouho toužený přístup k informacím, a rozpoznáváme že problémy činí v zábranách pokusů se dostat rozvoji vědění. V neposlední době, jsme uctívali věděckého vědění.
________________________________________
8 Else, Jon.The Day After Trinity: J. Robert Oppenheimer and The Atomic Bomb Den po Trinity:J.Robert Oppenhemer a atomová bomba (dostupné na www.pyramiddirect.com).
9 Tento odhad je v knize Leslieho “Konec světa”: Věda a Etika lidského vyhynutí” kde uvádí, že pravděpodobnost vyhynutí je mnohokrát vyšší než jak uvádí Bardon Cartrově knize “Doomsday argument – Argument Posledního soudu”, kde ve zkratkosti cituje” raději máme nějaké zdráhání a neochotu věřit, že jsme zde výjměčně brzo, například 0,001 procent možnosti mezi všemi žijícimi lidmi, kteří kdy žili. Toto by mohl být důvod si myslet že lidstvo nepřežije po dobu mnoha staletí, budou kolonizovat galaxie. Cartrův Argumetn Soudného dne nevede k nějakým rizikům jako takovým. Je to argument k přehonocení a zkorigování předpokladů, které generují utvrzení z různých možných nebezpečí.” (Routledge, 1996: 1, 3, 145.)

10 Clarke, Arthur C. "Presidents, Experts, and Asteroids."Science, June 5, 1998. Reprinted as "Science and Society" inGreetings, Carbon-Based Bipeds! Collected Essays, 1934-1998. St. Martin's Press, 1999: 526.
11 A David Forrest předpokládá v jeho novinách "Regulating Nanotechnology Development – Regulace nanotechnologického pokroku," dostupná na www.foresight.org/NanoRev/Forrest1989.html, “Pokuď použijeme omezení dostupnosti k omezení technologie jako alternativu regulovat vědu, bude nemožné pro žádného vědce pojmout hodnotu rizika (destrukce biosféry), takže teoretická aktivita rozvoje nanotechnoligie by se nikdy neměla ujmout. Forrest analyzuje stanovisko k pouze vládní ochraně a regulaci - ne moc příjemná myšlenka.

pondělí 5. dubna 2010

Proč nás budoucnost nepotřebuje 7

Tento text z knihy „Pale Blue Dot (Světlý modrý bod)” od Carla Sagana popisuje jeho vizi budoucnosti lidstva ve vesmíru. Teprve teď si uvědomuji jak byl jeho vhled hluboký a jak mě chybí a bude chybět jeho hlas. Pro jeho celou výmluvnost, Saganův přínos nebyl jen šestým smyslem, příspění je takové, že s pokorou, většina hlavních zastánců technologií 21. století se jeví jako malý kluci.
Pamatuji si z dětství, že moje babička byla silně proti nadbytečnému užívání antibiotik. Pracovala už před 1. světovou válkou jako sestřička a měla přístup zdravého rozumu, že užívání antibiotik, pokuď to není nevyhnutelné, je pro Vás špatné.
Není to tak, že by byla nepřítelem pokroku. Viděla hodně pokroku v její 70-leté kariéře sestřičky, můj dědeček, byl diabetik a hodně se mu zvedla kvalita života z pokroků léčby této choroby. Moje babička, podobně jako mnoho rozumně uvažujících lidí, by si mysleli jak je vysoce arogantní, konstruovat robotické „vytlačující druhy”, když máme očividně mnoho problémů s tím, co funguje velmi jednoduše a mnoho problémů s řízením, nebo dokonce s porozuměním nás samých.
Uvědomuji si, že moje babička měla uvědomění přirozeného chodu života, a nezbytnost soužití a respetkování těchto přirozených zákonů. S tímto respektem přichází přirozeně pokora, že se dostaneme z rizika naší drzosti, kterou jsme započali na začátku 21. století. Z pohledu selského rozumu, zakotveni v tomto respektu, je často pravda, v důkazech pokrokové vědy. Jasná křehkost a nefuknčnost systémů vytvořenými lidmi by nás mohlo utlumit, křehkost systémů na kterých jsem do nedávna pracoval ve mně probouzí pokoru.
Měli jsme si vzít ponaučení a lekci z použití první atomové bomby a výsledky vojenských závodů. Moc jsme to nezvládli a paralelně k naší současné situaci máme potíže.
Popud k vytvoření první atomové bomby bylo vedeno vynikajícím fyzikem J. Robertem Oppenheimerem. Oppenheimer se přirozeně nezajímal o politiku, ale jelikož si bolestivě uvědomoval jaké hrozné nebezpeční pro jeho zem, znamenala Třetí Říše a samozřejmě možnost jejich vlastní výroby nukleárních zbraní. Hnán tímto jeho přesvědčením, přinesl sílu jeho vědomostí, vášeň pro fyziku a charizmatické vedení do Los Alamos a vedl rychlé a úspěšné úsilí kolektivu neuvěřitelných vědců k rychlému vynálezu atomové bomby.
Je zvláštní jak úsilí stále přirozeně pokračovalo ve vývoji, když popud k tomuto cíli byl u konce, tj. koncem světové války. Na setkání těsně po konci války s některými fyziky, kteří cítili, že možná by se měl tento vývoj zastavit. Oppenheimer byl zastáncem v tomto výzkumu pokračovat. Jeho důvod k tomuto postoji se zdá být trochu divný: nebyl to důvod kvůli obrovským ztrátámm na životech po Japonské invazi, ale kvůli Spojeným Národům, které byli založeny v San Franciscu v roce 1945 a tak mít informovanost o atomových zbraních. Jeden z více pravděpodobných důvodů bylo to, že projekt pokračoval s momentem prvního atomového testu Trinity.
Víme, že při přípravě výroby první atomové bomby panovali obavy fyziků, z možných nebezpečí. Nejprve byli znepokojeni z výpočtů Edwarda Tellera, který předpokládal možný požár až do atmosféry. Pozdější výpočty zklidnili hrozby zničení 3:1 000 000. (Teller později přiznal, že požár až do atmosféry byl chybný a zcela ho vyloučil) Oppenheimer, si uvědomoval možné hrozby testu Trinity a tak byla evakuována jiho-západní část Nového Mexika a samozřejmě zde byla hrozba začínajícího závodu jaderného ozbrojování.
Během měsíce tohoto prvního úspěšného testu, dvě atomové bomby zničili Hirošimu a Nagasaki. Někteří vědci tvrdí, že zhození těchto bomb, bylo spíše demonstrativní, než jen prosté bombardování Japonských měst, že tento akt bude mít potom větší šanci pro kontrolu zbraní po válce, ale bylo to zbytečné.
S ještě stále čerstvou tragédií Pearl Harbru v myslích Američanů, bylo by velmi těžké pro presidenta Trumena bránit použití těchto zbraní a raději je použít, jak se i stalo – touha byla po rychlé ukončení války a záchranu mnoha životů, které by byli jinak zcela nevyhnutelné při invazi na Japonsko. Převažující argument, které rozhodlo o tom co je pravda, bylo velmi prosté: Jak později řekl fyzik Freeman Dyson, „Důvod pro zhození atomové bomby bylo jednoduše to, že nikdo neměl odvahu nebo prozíravost říct, ne.”
Je velmi důležité říci, jak byli fyzici velmi šokováni z následků bombardování Hirošimi, 6. srpna 1945. Popsali je jako několik vln emocí: jeden z prvních zážitků bylo naplnění očekávání, že bomba bude fungovat, pak v zápětí ten hrůzostrašný pocit jakou hrůzu tato bomba způsobila, a potom pocit provinilosti z toho, že ještě další bomba má být zhozena. A samozřejmě další bomba byla zhozena, na Nagasaki, jen tři dny po bombě v Hirošimě.
V Listopadu 1945, tři měsíce po zhození atomových bomb, Oppenheimer si stál pevně za svým vědeckým stanoviskem:“Není možné býti vědcem, aniž by jste věřil, že vědění světa, které poskytuje moc, je pravou hodnotou lidství a že jí používáte pro pomoc rozšíření vědomosti a jste ochoten brát za ně následky.”
Oppenheimer pracoval s ostatními na tak zvaným Acheson-Lilienthal reportu, který, jak popisuje Richard Rhodes v jeho nedávné knize „Vize Technologie”,: “Najít cestu, jak zabránit tajnému nukleárnímu ozbrojování, ale tak, aby světové vládě nebylo zamezeno rozhodnutí, že jí může použít.” jejich domněnka měla vést národy k opuštění výroby jaderných zbraní v jednotlivých zemích a tak založit mezinárodní agenturu, ktrerá bude mít nad těmito technologiemi kontrolu.
Tento návrh vedl k Baruchovu plánu, který byl přednesen Spojenými Národy v červnu roku 1946, ale nikdy se neprosadil (protože, jak Rhodes předpokládal, Bernard Baruch „trval na břemenech v jeho plánu, v podobě konvenčních sankcí” tímž ji nevyhnutelně pohřbil”, ale i tak by to bylo zbytečné. “skoro jasně to bylo odmítnuto Stalinem z Ruska” Další jemné kroky směrem k meziznárodnění nukleárních zbraní, k zabránění ozbrojování ať už ze strany vnitřní nedůvěry v USA a nebo z vnější nedůvěry například Sovětského Svazu. Možnost zabránit ozbrojování bylo prohráno a to velmi rychle.