Smysl Života

Smysl Života: Odkuď jdeme, kde jsme, kam kráčíme


Základní filozofickou disciplínou je odpovědět na základní otázky. Kdo jsme, odkuď pocházíme, kde se necházíme a kam směřujeme. Tímto způsobem by se dalo shrnout základní téma. Pokuď správně odpovíme na tyto odpovědi, tak bude jasné jaký je smysl života a tím pádem nalezneme skutečnost nás samých. V podstatě celá sklíčenost této otázky tkví v tom, že se ptá každý jako individualita a tak nachází zase individuální odpovědi. Zásadní problém je v systematice psychologické analýzy, která dává proti argumenty na otázky filozofie. Argumenty jsou vždy shromažďovány na principu empirického myšlení, tj. zážitky z poznávacího procesu pěti smyslů. Zrak, sluch, čich, chuť a hmat. Na základě těchto zkušeností se vytváří základní principy k odpovědím k smyslu života. Nastavení těchto odpovědí je pak na tom, jak je fyziologicky vyvinutý jedinec. Jde o to, jak těchto pět smyslů, je pročištěno. Rozlišovací epmirické vědomí si pak skrze tyto smysly vytváří identifikaci s realitou. Pokuď jsou informace zamlžené, což je přes smyslné poznávání vnějšího světa vždy, tak můžeme vytvořit hypotézu, k základním odpovědím. U vědecké analýzy je jediný problém. Díky neustálým změnám ve vnějším světě, se tedy ustanovené hypotézy nemusí ztotožňovat se současností. Proto je třeba znovu podstoupit novou analýzu a vytvořit novou hypotézu, která je více objektivní k přítomnému okamžiku. V podstatě se jedná o princip, jak se vytváří lidské id, jak o něm psal Freud, s jeho studií psychoanalýzy. Tyto nekonečné opakující se analýzy se pak dají použít k určení smyslu života. Tím, že tyto analýzy jsou ale neaktuální, a nekorespondují s přítomností, tak se vytváří nejasnost v komunikaci mezi jednotlivými lidmi, kteří mají vytvořené id, ze svých poznávacích procesů a analýz. Velmi se tato situace podobá teorii chaosu. Lidská mysl vychází z nelineárního systému s danými možnostmi (lidské tělo – smysly) a díky těmto nástrojům poznání, se začne deterministicky chovat a nacházet pocit lineárnosti. Takže z počátku se zdá, že je chaos, ale je to tím, že jev nevnímáme jako celek, ale jen jako část, v řetězové reakci. Takže po celou dobu, vlastně vědomí vesmíru se snaží zachytit a poznat se. Jedině ale zase skrze sebe analýzu, jde dospět k hypotéze, že pokuď tento první přístup vědecké analýzy nepřínáší dostatečné výsledky a pojem smyslu života uniká, je nutné přistoupit k dalšímu sbírání důkazů, jak vytvořit hyptézu smyslu života. Pokuď nejde vytvořit ultimátní teorii skrze smysly. Je na místě otázka, jak tedy nalézt skutečnost o smyslu života. Kde jinde, než se znovu obrátit tam kde život sám poskytuje jeho zdroj. Tj. v myšlence samotného sebeuvědomnění. Tělo samočinně stále projevuje aktivitu, a to 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Fyziologické projevy jsou během dne velmi různorodé, od spánku, kde sebeuvědomnění řídí pouze vegetativní nervový systém, až po vědomé sezení v meditační pozici se vzpřímenou páteří, kde poslední pozorovatel sebeuvědomnění vnímá jen čistou přítomnost a splynutí pěti poznávacích nástrojů v jednu entitu, která přesahuje původní koncept empirického vědomí, které bylo vytvořeno z původních a nepřesných sebe analýz. Tímto způsobem lidská bytost je schopna poznat plný potenciál poznávacího procesu myšlenky o „já“. Zásadní rozdíl, který je mezi prvním přístupem a druhým přístupem, je že druhý přístup okamžitě odpovídá na otázku smyslu života. Protože se člověk plně ztotožňuje s původním zdrojem, který vůbec dovoluje se na tuto myšlenku ptát. Všechny stupně poznání tohoto procesu, jsou třeba, aby se pozorovatel skutečně setkal se zdrojem života v přítomném okamžiku. Velmi zásadní stanovisko je, že evoluci poznávacího procesu, lze uskutečnit za určitých podmínek vnějšího světa, který je součástí první fáze analytické hypotézy. Pokuď vnější podmínky nedovolují přesah k dalšímu stupni sebeanalýzy, tak se stále bude smysl života a tj. i cíle společnosti utvářet pouze z hypotéz empirického vědomí a tak ideologie se bude implementovat na kolektivní vědomí velmi zpožděně. Ale z důvodu přirozené touhy po poznání, se i tyto ideologie setkají s neúspěchem a dozrají k druhé části poznávacího procesu a využije tak i pro celou společnost obou přístupů, jak vést společnost lidského rodu ke kolektivnímu sebepoznání. Délka doby, která je třeba k poznání zralosti kolektivu je dána mnoha faktory. Od extrémních projevů vesmírných kalamit, jako jsou srážky těles s naší planetou, možné setkání s predátory mimozemských civilizací, přírodních katastrof, jako záplavy, zemětřesení, vulkány, až po nevědomé chování druhu hommo sapiens sapiens, které například díky selhání etiky s novými technologiemi může způsobit vyhynutí druhu. Všechny tyto parametry mohou oddalovat a znemožnit, dozrání společnosti k uvědomění si plného potenciálu kolektivní psychoanalýzy a tak se posunout s analýzy identifikace jedince k idetifikaci druhu. Už v roce 1895 na toto téma psal Gustav Le Bon, který uvedl v jeho knize Psychologie davu: „Když se sejde určitý počet lidí dohromady, pozorování ukazuje, že jejich celek vytváří mocnou, ale dočasnou kolektivní duši“. A to, kdy dojdeme k tomuto kolektivnímu sebeuvědomnění, musí předcházet vlastní poznání jedince, který chce opravdově odpovědět sám sobě na otázku: Co je smysl života?.