Evoluce tance Salsa
Paralelně jak se vyvíjely zároveň oba dva styly hudby, tanec se vyvíjel paralelně zvlášť. Na kubě popularita tance Casino dala vzniku tzv. „Rueda“. Toto je hlavní populární styl na dnešní kubánskou hudbu, at už v páru, ve skupině, nebo v kruhu. Mnoho prvků z folklórního tance, jako například z mužského single tance „Columbia“, jsou často použity kubánskými tanečníky v jejich tanci salsa-casino. Na kubě je v dnešní době nový styl, surový a dynamický a někdy až drsný. Tento styl je málo kdy učen kubánskými emigranty, většinou volí učení pro cizince, kteří jsou ze zemí kde žijí evropané a navrhují jim pro ně vhodný styl tance. (tanec Són je stále často tancován ve východní části ostrova, a jen málo lidí ho v dnešní době skutečně umí). Mimo ostrov Kuby se latinské tance vyvinuli v 60. a 70. letech do mamba a společenských tanců. Časem se vyvinulo mnoho stylů a na různých místech k nim byly přiřazeny různé názvy a to nám dalo různé druhy salsy, které se tancují všude jinde než v karibiku: jendoduchá tancovaná salsa s hlubším rytmem, se soustavou v linii a pár jednoduchých otoček. Vyjímky jsou: New York styl (hlavně v „taneční“ komunitě, ne nutně v sousedství puerto rica) s jejich elegantními rychlými otočkami. Los Angles taneční styl, který je okořeněn o akrobatické prvky, a konečně taneční sport, společenské tance se vývinul do soutěže o rychlost a preciznost. I přes jasné rozdíly, tyto styly mají mnoho společného. Pro lepší vyjádření v tomto dokumentu, budu používat „společného jmenovatele“ všech těchto stylu „international salsa“. V tomto dokumentu budeme rozlišovat dvě cesty tance v oddělených částech.
středa 17. listopadu 2010
Evoluce Salsa hudby
Evoluce Salsa hudby
Hudba a tanec Salsa vychází z hudebního stylu Són. V průběhu doby se míchala a vyvíjela s mnoha dalšími hudebními žánry Kuby. V 50. letech mnoho kapel z Kuby jezdilo hrávat do USA, a převážně do New Yorku (například kapela La Orquesta Aragón). Během revoluce v letech 1959 – 1960, mnoho hudebníků se muselo vrátit do rodné země a proto zanechali prostor pro hudebníky z ostrova Puerto Rico a v 70. letech v New Yorku se promíchali s roustoucí černošskou soulovou hudbou, rockem, a později i disco. Od té doby se píše historie rozdělení v latinské hudbě na tu, která se hrála na ostrově Kuba a mimo ní. Na Kubě tradiční forma zůstala po nějaký čas, později vnější vlivy byly vmíseny do tradičních forem a vznikli tak styly jako „songo“, „timba“. I v dnešní době je velmi zřídka hrán styl „timba“ někde mimo ostrov, díky jeho velké bohatosti jazzových prvků a složitými přechody a mnoho tanečníků používá jednodušší hudbu. Navíc ještě, kubánská Salsa připojila mnoho z folklórní „rumby“, a její tradice jsou ještě dnes velmi živé, a to dohromady s hudbou Santoria(hudba z tradičního náboženství západo afrických otroků). Nevyhnutělně, tyto prvky jsou obsaženy u všech kubánských kapel, které hrají současnou hudbu, a mnoho hudby „timba“ proto zasahuje do rumby, než do kubánského rytmu (clave) Són. Hudba která se vyvíjela mimo Kubu měla více homodenní zvuk, který byl postaven v 70. letech na existenci Fania records New York (bylo to tak důležité, že kdyby nebylo této nahrávací společnosti, tak celá scéna latinské hudby by vypadala dnes úplně jinak). V mísením s takzvaným „jamming“ z rockové hudby té doby, se vyvinulo více stylů Salsy, které byli méně založeny na arnaže melodií a sekcí ale více na delších hráčských sólech s improvizacemi v pozadí. V nedávné době se objevily nové styly, jako pop-salsa, která je spojením netradičních nástrojů a forem (například Marc Anthony) a zapojila do sebe prvky z folklóru Puerto Rica: Plena, Bomba musica. Dohromady, tuto hudbu nazíváme „Salsa“. „Omáčka“ je všeobecně známá přezdívka pro hudbu, která obsahuje mnoho stylů, inspirací a rozvoje.
Hudba a tanec Salsa vychází z hudebního stylu Són. V průběhu doby se míchala a vyvíjela s mnoha dalšími hudebními žánry Kuby. V 50. letech mnoho kapel z Kuby jezdilo hrávat do USA, a převážně do New Yorku (například kapela La Orquesta Aragón). Během revoluce v letech 1959 – 1960, mnoho hudebníků se muselo vrátit do rodné země a proto zanechali prostor pro hudebníky z ostrova Puerto Rico a v 70. letech v New Yorku se promíchali s roustoucí černošskou soulovou hudbou, rockem, a později i disco. Od té doby se píše historie rozdělení v latinské hudbě na tu, která se hrála na ostrově Kuba a mimo ní. Na Kubě tradiční forma zůstala po nějaký čas, později vnější vlivy byly vmíseny do tradičních forem a vznikli tak styly jako „songo“, „timba“. I v dnešní době je velmi zřídka hrán styl „timba“ někde mimo ostrov, díky jeho velké bohatosti jazzových prvků a složitými přechody a mnoho tanečníků používá jednodušší hudbu. Navíc ještě, kubánská Salsa připojila mnoho z folklórní „rumby“, a její tradice jsou ještě dnes velmi živé, a to dohromady s hudbou Santoria(hudba z tradičního náboženství západo afrických otroků). Nevyhnutělně, tyto prvky jsou obsaženy u všech kubánských kapel, které hrají současnou hudbu, a mnoho hudby „timba“ proto zasahuje do rumby, než do kubánského rytmu (clave) Són. Hudba která se vyvíjela mimo Kubu měla více homodenní zvuk, který byl postaven v 70. letech na existenci Fania records New York (bylo to tak důležité, že kdyby nebylo této nahrávací společnosti, tak celá scéna latinské hudby by vypadala dnes úplně jinak). V mísením s takzvaným „jamming“ z rockové hudby té doby, se vyvinulo více stylů Salsy, které byli méně založeny na arnaže melodií a sekcí ale více na delších hráčských sólech s improvizacemi v pozadí. V nedávné době se objevily nové styly, jako pop-salsa, která je spojením netradičních nástrojů a forem (například Marc Anthony) a zapojila do sebe prvky z folklóru Puerto Rica: Plena, Bomba musica. Dohromady, tuto hudbu nazíváme „Salsa“. „Omáčka“ je všeobecně známá přezdívka pro hudbu, která obsahuje mnoho stylů, inspirací a rozvoje.
Evolution of Salsa Music
Evolution of Salsa Music source:Wikipedia.org
Salsa dance and music comes from s´on. It was mixed and has evolved over time within the rich basin of music from Cuba. In the 1950’s, many Cuban s´on bands went to the USA, in particular to New-York to play (e.g. La Orquesta Arag´on). When the revolution came about in 1959-1960, many of these musicians had to return to their country and left a void to be filled later by the puerto-ricans in New York City in the 1970’s, meddled in the rising of black soul music, rock and later on, disco.
From there on, we have a split history of latin music evolving both within the island and outside the island. In Cuba, music remained traditional for quite a while and eventually, influences from outside were integrated into local music, which gave us various original styles, “songo”, “timba”. Even today, timba music is rarely widely played in the clubs outside of cuba, for it is very rich and jazzyfied with complex breaks, and most dancers are used to simpler music. Furthermore, Cuban salsa has enjoyed a rich input of the folkloric “rumba” music and traditions that are still very alive there, including that of the music of Santer´ıa. Inevitably all of the Cuban bands include some of these elements in their modern music, and a lot of the timba made today grooves to the rumba rather than the s´on clave.
The music having evolved outside of the island, which has developed a more homogeneous sound, built on a solid foundation that was created in the 1970’s with the Fania recording company (so important that, were it not for the existence of Fania, the development of latin music would have quite different today.) Incorporating influences of the “jamming” rock music from that era, a more modal style of salsa has emerged, based less on arrangements around melody and sections but rather more on long solos improvisations over a fast canvas. More recently, various styles have appeared, including pop-salsa which mixes non-traditional instruments and formats (e.g. Marc Anthony), and salsa incorporating elements of puerto-rican folklore: plena, bomba music.
Collectively, this music is what we now call “salsa”. “The sauce” is a widely encompassing moniker for music which varies quite a lot in its influences and development.
7
2.2. EVOLUTION OF SALSA DANCING Latin Dance Study Guide
2.2 Evolution of Salsa Dancing
In parallel to the parallel evolution of both of these musics, dancing followed through equally with separate, parallel development. In Cuba, the popularity of “casino dancing” gave birth to what we call “rueda”. This is the main style of dancing danced to popular cuban music today, whether with a single partner or with a group in a circle. Many elements of folkloric dancing, like the solo male dance “columbia”, are often integrated by cuban dancers within their salsa-casino dancing. A new style, raw and dynamic, perhaps even a little rough, is current in Cuba. This style is rarely taught by Cubans emigrees; they usually settle for teaching a blend of what they see the gringos do and their own style. (S´on dancing is still very much alive in the eastern part of the island, although much fewer people know how to dance it properly.) Outside of Cuba, latin dancing evolved into mambo and social dancing the 1960’s and 1970’s. Over time, styles have been blended in various amounts in various places, which gave us the kind of salsa that is danced most everywhere else than the carribean today: a simple salsa danced on the downbeats, within the framework of a line an a few simple turns. Exceptions are: New-York-style dancing (mostly in the “dancer” community, not necessarily in the puerto-rican barrios), with its fast elegant turns, L.A.-style dancing, which spices it up with various dips and acrobatic figures, and finally “dancesport”, the evolution of social dancing into a sports-like competition of precision and speed. Even though there are clear differences, all of these styles have much in common. For lack of a better word, in this document I will call the common denominator
of all these styles “international salsa”. In this document we will consider the two tracks of dancing in separate parts.
8
Salsa dance and music comes from s´on. It was mixed and has evolved over time within the rich basin of music from Cuba. In the 1950’s, many Cuban s´on bands went to the USA, in particular to New-York to play (e.g. La Orquesta Arag´on). When the revolution came about in 1959-1960, many of these musicians had to return to their country and left a void to be filled later by the puerto-ricans in New York City in the 1970’s, meddled in the rising of black soul music, rock and later on, disco.
From there on, we have a split history of latin music evolving both within the island and outside the island. In Cuba, music remained traditional for quite a while and eventually, influences from outside were integrated into local music, which gave us various original styles, “songo”, “timba”. Even today, timba music is rarely widely played in the clubs outside of cuba, for it is very rich and jazzyfied with complex breaks, and most dancers are used to simpler music. Furthermore, Cuban salsa has enjoyed a rich input of the folkloric “rumba” music and traditions that are still very alive there, including that of the music of Santer´ıa. Inevitably all of the Cuban bands include some of these elements in their modern music, and a lot of the timba made today grooves to the rumba rather than the s´on clave.
The music having evolved outside of the island, which has developed a more homogeneous sound, built on a solid foundation that was created in the 1970’s with the Fania recording company (so important that, were it not for the existence of Fania, the development of latin music would have quite different today.) Incorporating influences of the “jamming” rock music from that era, a more modal style of salsa has emerged, based less on arrangements around melody and sections but rather more on long solos improvisations over a fast canvas. More recently, various styles have appeared, including pop-salsa which mixes non-traditional instruments and formats (e.g. Marc Anthony), and salsa incorporating elements of puerto-rican folklore: plena, bomba music.
Collectively, this music is what we now call “salsa”. “The sauce” is a widely encompassing moniker for music which varies quite a lot in its influences and development.
7
2.2. EVOLUTION OF SALSA DANCING Latin Dance Study Guide
2.2 Evolution of Salsa Dancing
In parallel to the parallel evolution of both of these musics, dancing followed through equally with separate, parallel development. In Cuba, the popularity of “casino dancing” gave birth to what we call “rueda”. This is the main style of dancing danced to popular cuban music today, whether with a single partner or with a group in a circle. Many elements of folkloric dancing, like the solo male dance “columbia”, are often integrated by cuban dancers within their salsa-casino dancing. A new style, raw and dynamic, perhaps even a little rough, is current in Cuba. This style is rarely taught by Cubans emigrees; they usually settle for teaching a blend of what they see the gringos do and their own style. (S´on dancing is still very much alive in the eastern part of the island, although much fewer people know how to dance it properly.) Outside of Cuba, latin dancing evolved into mambo and social dancing the 1960’s and 1970’s. Over time, styles have been blended in various amounts in various places, which gave us the kind of salsa that is danced most everywhere else than the carribean today: a simple salsa danced on the downbeats, within the framework of a line an a few simple turns. Exceptions are: New-York-style dancing (mostly in the “dancer” community, not necessarily in the puerto-rican barrios), with its fast elegant turns, L.A.-style dancing, which spices it up with various dips and acrobatic figures, and finally “dancesport”, the evolution of social dancing into a sports-like competition of precision and speed. Even though there are clear differences, all of these styles have much in common. For lack of a better word, in this document I will call the common denominator
of all these styles “international salsa”. In this document we will consider the two tracks of dancing in separate parts.
8
neděle 10. října 2010
Dějiny bankovnictví 6. část
Hlavní události v dějinách bankovnictví
• Florencské bankovnictví – Mezi hlavní patří Medicijové a Pittisové
• Templáři – nejstarší bankovnictví celo evropské+střední východ 1100-1300
• Papírové peníze – uvedení papírových peněz
• 1602 – první podnik, který vydal akcie, založena Nizozemská východoindická společnost
• 1720 – založena South Sea a John Law založil podnik Mississippi dva podniky, které způsobili finanční bubulinu a díky nim padlo několik bank.
• 1775 - založena první stavební společnost, Ketleyho stavební společnost v Birminghamu
• 1781 – Bank of North America, která byla založena kontinentálním kongresem 13 kolonií
• 1800 – rodina Rothschildů založila evropské bankovnictví
• 1930-33 Velká hospodářská krize, započatá v roce 1929, 9 tisíc bank uzavřeno, inflace třetiny množství oběživa amerických dolarů.
• 1986 – Big Bang – deregulace Londýnských trhů, sloužilo pro oživení pozice Londýna na světových bankovních trzích.
• 2008 – Finanční krize, největší pád bank v historii
Nejstarší bankovní domy
• Monte dei Paschi di Siena 1472–až současnost, nejstarší přeživší banka na světě. Založena v roce 1472 městkým úřadem státu Siena, Itálie.
• Rolo Banca založena 1473 – nyní částí Unicredit Group Itálie
• C. Hoare & Co založna 1672
• Barclays, zakladatelé John Freame a Thomas Gould založena 1690[13] a přejmenována na Barclays Freameho nevlastním synem, James Barclay, v roce 1736
• Rothschild family 1700–současnost
• Wegelin & Co. Private Bankers 1741–současnost, nejstarší švýcarská banka, založena v 1741 v St. Gallen, třetí největší soukromá banka ve Švýcarsku.
• Hope & Co., založena 1762
Nejstarší národní banky
• Bank of Sweden — založení národních bank se započalo v roce 1668
• Bank of England — založena 1694, evoluce bankovní politiky a obchodu
• Bank of Scotland — založena 1695
• Švycarské bankovnictví
• Bankovnictví Spojených států amerických
• Pennsylvánská zemská banka, založena v roce 1723 a dostala podporu od
Benjamina Franklina napsal " Slušné řešení přirozenosti a nutnosti papírových peněz" v 1729
• National Bank of Greece založena nejstarší banka jižní Evropy
• Ziraat Bank (Turkey) — založena 1863 financování zemědělců, díky obchodu se zemědělskými produkty
• Bulgarian National Bank — centrální banka Bulharska v Sofii, byla založena 25. Ledna 1879, je jedna z nejstarších centrálních bank na světě. BNB je nezávislá instituce zodpovědná za vydávání všech bankovek a mincí v Bulharsku, dohled a regulace nad bankovním sektoru a uržování rezerv pro stát.
• Imperial Bank of Persia (Iran) založena 1888 a byla spojena s Tejarat Bankou v roce
• Florencské bankovnictví – Mezi hlavní patří Medicijové a Pittisové
• Templáři – nejstarší bankovnictví celo evropské+střední východ 1100-1300
• Papírové peníze – uvedení papírových peněz
• 1602 – první podnik, který vydal akcie, založena Nizozemská východoindická společnost
• 1720 – založena South Sea a John Law založil podnik Mississippi dva podniky, které způsobili finanční bubulinu a díky nim padlo několik bank.
• 1775 - založena první stavební společnost, Ketleyho stavební společnost v Birminghamu
• 1781 – Bank of North America, která byla založena kontinentálním kongresem 13 kolonií
• 1800 – rodina Rothschildů založila evropské bankovnictví
• 1930-33 Velká hospodářská krize, započatá v roce 1929, 9 tisíc bank uzavřeno, inflace třetiny množství oběživa amerických dolarů.
• 1986 – Big Bang – deregulace Londýnských trhů, sloužilo pro oživení pozice Londýna na světových bankovních trzích.
• 2008 – Finanční krize, největší pád bank v historii
Nejstarší bankovní domy
• Monte dei Paschi di Siena 1472–až současnost, nejstarší přeživší banka na světě. Založena v roce 1472 městkým úřadem státu Siena, Itálie.
• Rolo Banca založena 1473 – nyní částí Unicredit Group Itálie
• C. Hoare & Co založna 1672
• Barclays, zakladatelé John Freame a Thomas Gould založena 1690[13] a přejmenována na Barclays Freameho nevlastním synem, James Barclay, v roce 1736
• Rothschild family 1700–současnost
• Wegelin & Co. Private Bankers 1741–současnost, nejstarší švýcarská banka, založena v 1741 v St. Gallen, třetí největší soukromá banka ve Švýcarsku.
• Hope & Co., založena 1762
Nejstarší národní banky
• Bank of Sweden — založení národních bank se započalo v roce 1668
• Bank of England — založena 1694, evoluce bankovní politiky a obchodu
• Bank of Scotland — založena 1695
• Švycarské bankovnictví
• Bankovnictví Spojených států amerických
• Pennsylvánská zemská banka, založena v roce 1723 a dostala podporu od
Benjamina Franklina napsal " Slušné řešení přirozenosti a nutnosti papírových peněz" v 1729
• National Bank of Greece založena nejstarší banka jižní Evropy
• Ziraat Bank (Turkey) — založena 1863 financování zemědělců, díky obchodu se zemědělskými produkty
• Bulgarian National Bank — centrální banka Bulharska v Sofii, byla založena 25. Ledna 1879, je jedna z nejstarších centrálních bank na světě. BNB je nezávislá instituce zodpovědná za vydávání všech bankovek a mincí v Bulharsku, dohled a regulace nad bankovním sektoru a uržování rezerv pro stát.
• Imperial Bank of Persia (Iran) založena 1888 a byla spojena s Tejarat Bankou v roce
Dějiny bankovnictví 5. část
Kapitalismus
Za doby Adama Smithe, byl obrovský nárůst bankovnictví. Banky hráli roli převodu zlatých a srříbrných mincí na papírové peníze, které byly kryty majetkem banky.
V rámci nového systému vlastnictví a investic, úlohy státu jako hospodářský faktor se výrazně lišilo.
Globální bankovnictví
V sedmdesátých letech dvacátého století, několik bankortů, které byli svázány se bankovní politikou, způsobyli depresi, která vyústila v regulaci a privatizaci státních podniků v 80. letech. Tento stav naznačoval že vlády rozvinutých zemí po celém světě našel řešení v soukromém sektoru na problém ekonomického růstu a rozvoje preferující stát s polo socialistickýmy programy. Tento převládající trend se začal projevovat v bankovním sektrou, velké podniky obchodovali se zákazníky, dodavateli, výrobou a informačními centry po celém světě.
Gobální bankovnictví a kapitálové trhy, se rozrůstali během osmdesátých a devadesátých let a jako výsledek velké poptávky ze strany firem, vlád a finančních institucí, ale také protože podmínky finančního trhu byly optimistické a se vzestupnou tendencí. Ministerstvo financí USA uvedlo, že úrokové sazby v USA klesly z 15 % během dvou let na 5 % ve 20 leté periodě a finanční kapitál zrostl asi dvojnásobně ve světové ekonomice. Takový růst by byl pomalejší, v posledních dvacenti letech, pokuď by nebyl ze strany USA tak silný vstup investic do mezinárodních trhů. Investice v Japonsku do tamních výrobních podniků, které poskytovaly nejen přísun obchodovaného zboží v americké ekonomice, ale také měli velký efekt na financování státu, proto, z transformace amerického trhu s akciemi za největší na světě.
Nicméně, v posledních letech se dominance amerického finančního trhu vytrácí a vzrostla účast zahraničních akcií. Neobyčejný vzrůst zahraničních finančních trhu zaznamenal díky dvoum aspektům. Díky zemím jako Japonsko, které mělo velké úspory ze zahraničního obchodu. A zejména deregulací zahraničních finančních trhů, kterým bylo dovoleno expandovat. Tak, americké korporace a banky začaly hledat investiční příležitosti v zahraničí, což si vyžádalo vývoj podílových fondu USA zaměřené na obchodování, na akciových trzích.
Takovou to rostoucí internacionalizací a přiležitosti v oblasti finančních služeb, se zcela změnilo konkurenční prostředí, jak nyní mnoho bank předvedlo jejich modelem pro “universální bankovnictví” v Evropě. Universální banky mají volný prostor na vstup do jakých koli finančních typů služeb. Mohou investovat do podniků svých klientů a mohou tak fungovat jako model “vše v jednom” a operovat jak v maloobchodních tak ve velkoobchodních finančních službách.
Množství takových aktivit mohlo být docíleno jen díky velkým akvizicím, a bylo jich mnoho. Do konce roku 2000, v kterém byla rekordní úroveň transakcí finančních služeb s tržní hodnotou 10,5 miliard dolarů, deset bank vykázalo tržní podíl více než 80 % a pět nejlepších 55 %. Z deseti největších bank seřazeny podle podílu na trhu, bylo sedm velkých bank univerzálních typu (tři americké a čtyři evropské), a zbývající tři byly velké americké investiční banky, které mezi nimi tvořily 33% podíl na trhu.
Tento růst a příležitosti také vedly k nečekanému výsledku: vstup na trh ostatních finančních sprostředkovatelů – nebankovních subjektů. Velcí korporátní hráči byli začátkem k nalezení jejich cesty ke skupině finanční služeb, které nabízí konkurence zavedeným bankám. Mezi hlavní nabízené služby jako pojištění, důchodové, vzájemné, peněžní trh a hedge fondy, půjčky, úvěry a cenné papíry. Vlastně do konce roku 2001, se podíleli čtyři nebankovní subjekty v tržní kapitalizaci patnácti světových poskytovatelů finančních služeb.
V posledních letech se tento proces finančních inovací enormně zvýšil, jak důležitost, tak i ziskovost nebankovních financí. . Díky takové ziskovosti nebankovních subjektů byl zaveden „Úřad pro kontrolu měny“- (OCC) k pozvbuzení bank k prozkoumání jiných finančních nástrojů, a tak rozvětvit bankovní obchod a ozdravit ekonomiku bank. Jak se finanční násatroje různili, po adopci těchto nástrojů do bankovních i nebankovních aktivit, rozdílnost mezi nimi se pomalu ztrácí.
Za doby Adama Smithe, byl obrovský nárůst bankovnictví. Banky hráli roli převodu zlatých a srříbrných mincí na papírové peníze, které byly kryty majetkem banky.
V rámci nového systému vlastnictví a investic, úlohy státu jako hospodářský faktor se výrazně lišilo.
Globální bankovnictví
V sedmdesátých letech dvacátého století, několik bankortů, které byli svázány se bankovní politikou, způsobyli depresi, která vyústila v regulaci a privatizaci státních podniků v 80. letech. Tento stav naznačoval že vlády rozvinutých zemí po celém světě našel řešení v soukromém sektoru na problém ekonomického růstu a rozvoje preferující stát s polo socialistickýmy programy. Tento převládající trend se začal projevovat v bankovním sektrou, velké podniky obchodovali se zákazníky, dodavateli, výrobou a informačními centry po celém světě.
Gobální bankovnictví a kapitálové trhy, se rozrůstali během osmdesátých a devadesátých let a jako výsledek velké poptávky ze strany firem, vlád a finančních institucí, ale také protože podmínky finančního trhu byly optimistické a se vzestupnou tendencí. Ministerstvo financí USA uvedlo, že úrokové sazby v USA klesly z 15 % během dvou let na 5 % ve 20 leté periodě a finanční kapitál zrostl asi dvojnásobně ve světové ekonomice. Takový růst by byl pomalejší, v posledních dvacenti letech, pokuď by nebyl ze strany USA tak silný vstup investic do mezinárodních trhů. Investice v Japonsku do tamních výrobních podniků, které poskytovaly nejen přísun obchodovaného zboží v americké ekonomice, ale také měli velký efekt na financování státu, proto, z transformace amerického trhu s akciemi za největší na světě.
Nicméně, v posledních letech se dominance amerického finančního trhu vytrácí a vzrostla účast zahraničních akcií. Neobyčejný vzrůst zahraničních finančních trhu zaznamenal díky dvoum aspektům. Díky zemím jako Japonsko, které mělo velké úspory ze zahraničního obchodu. A zejména deregulací zahraničních finančních trhů, kterým bylo dovoleno expandovat. Tak, americké korporace a banky začaly hledat investiční příležitosti v zahraničí, což si vyžádalo vývoj podílových fondu USA zaměřené na obchodování, na akciových trzích.
Takovou to rostoucí internacionalizací a přiležitosti v oblasti finančních služeb, se zcela změnilo konkurenční prostředí, jak nyní mnoho bank předvedlo jejich modelem pro “universální bankovnictví” v Evropě. Universální banky mají volný prostor na vstup do jakých koli finančních typů služeb. Mohou investovat do podniků svých klientů a mohou tak fungovat jako model “vše v jednom” a operovat jak v maloobchodních tak ve velkoobchodních finančních službách.
Množství takových aktivit mohlo být docíleno jen díky velkým akvizicím, a bylo jich mnoho. Do konce roku 2000, v kterém byla rekordní úroveň transakcí finančních služeb s tržní hodnotou 10,5 miliard dolarů, deset bank vykázalo tržní podíl více než 80 % a pět nejlepších 55 %. Z deseti největších bank seřazeny podle podílu na trhu, bylo sedm velkých bank univerzálních typu (tři americké a čtyři evropské), a zbývající tři byly velké americké investiční banky, které mezi nimi tvořily 33% podíl na trhu.
Tento růst a příležitosti také vedly k nečekanému výsledku: vstup na trh ostatních finančních sprostředkovatelů – nebankovních subjektů. Velcí korporátní hráči byli začátkem k nalezení jejich cesty ke skupině finanční služeb, které nabízí konkurence zavedeným bankám. Mezi hlavní nabízené služby jako pojištění, důchodové, vzájemné, peněžní trh a hedge fondy, půjčky, úvěry a cenné papíry. Vlastně do konce roku 2001, se podíleli čtyři nebankovní subjekty v tržní kapitalizaci patnácti světových poskytovatelů finančních služeb.
V posledních letech se tento proces finančních inovací enormně zvýšil, jak důležitost, tak i ziskovost nebankovních financí. . Díky takové ziskovosti nebankovních subjektů byl zaveden „Úřad pro kontrolu měny“- (OCC) k pozvbuzení bank k prozkoumání jiných finančních nástrojů, a tak rozvětvit bankovní obchod a ozdravit ekonomiku bank. Jak se finanční násatroje různili, po adopci těchto nástrojů do bankovních i nebankovních aktivit, rozdílnost mezi nimi se pomalu ztrácí.
čtvrtek 7. října 2010
Dějiny bankovnictví 4. část
Po roce 1400, se politické síly otočily proti metodám italským bankéřům svobodného podnikání. V roce 1401 král Martin z Aragonu je vypudil. V roce 1409 Jindřich IV z Anglie jim zakázal čerpat jakýkoli zisk z jeho králoství. V roce 1409 Vlámové uvěznili a vyhostili Janovské bankéře. V roce 1410 byli všichni italští obchodníci vyhostěni z Paříže. V roce 1401, byla založena Barcelonská banka. V roce 1407 byla založena banka Svatého Jiří v Janově. V roce 1403 bylo legální účtovan úrok z úvěru i přes tradiční zákaz lichvy ze strany církve. Italské banky jako Lombards, kteří měli agenty v hlavních ekonomických centrech Evropy, začli vybírat poplatky za úvěry. Právník a teolog Lorenzo di Antonio Ridolfi vyhrál soudní spor, kde uplatňoval úroky po Florenské vládě. V roce 1413, Giovanni di Bicci de’Medici se stal hlavním bankéřem papeže. V roce 1440 Gutenberg investoval do moderní tiskárny, kdy Evropa už znala papírové peníze z Číny. Úprava knihtiskové metody byla upravena, Leonardo Da Vincim mimo jiné, pro ražbu mincí a to o dvě stě let dřívě, než vůbec byli první papírové bankovky v Evropě tištěny. Od roku 1390 byl velký nedostatek střibra po celé Evropě, kromě Benátek. Stříbrné doly v Kutné Hoře začli pomalu upadat v roce 1370 a král Zikmund je roku 1422 úplně zavřel. Od roku 1450 skoro všechny mincovny severozápadní Evropy se zavíraly díky nedostatku stříbra. Poslední penězoměnec v hlavním francouzském přístavu Dieppe zkrachoval v roce 1446. V roce 1455 Turci obsadili srbské stříbrné doly a roku 1460 ukořistili poslední bosenský důl. Poslední benátský groš byl ražen roku 1462. Několik Benátských bank zkrachovalo a také banka Strizzi ve Florencii, druhá největší ve městě. I malý obnos drobných se stal vzácný.
Dějiny bankovnictví západu
Církev oficiálně zakazovala lichvu, a znovu připomínala, že brát úrok z půjčky peněz je hřích. Vývoj podvojného účetnictví byl silný argument k legitimitě a integritě zisku podniku. První důkaz účetnictví začíná ve 13. století, knihy Farolfiho podniku z Florencie, který byl obchodník a jeho sídlo bylo v Nimes. Jeho účetní knihy vypovídají o tom, že byl i lichvář a arcibiskup Arles byl jeho největším zákazníkem. Musel mít také krytí ze strany Florentské církve, díky zákazu lichvy, protože nebylo proti němu vznesen ani jeden přestupek za lichvu, i když sám arcibiskup si půjčoval peníze od Farolfiho na 15 procent ročně.
Bankovnictví v moderním slova smyslu lze vysledovat do středověké a raně renesanční Itálie, bohatá města na severu, jako je Florencie, Benátky a Janov. Bankéřské rodiny jako Bardi a Peruzzi dominují bankovnictví v 14. století ve Francii a zakládají mnoho poboček v jiných částech Evropy. Snad nejslavnější banka byla Medici, založená Giovannim Medici v roce 1397.
Moderní západní ekonomické a finanční historii je obvykle stopován zpátky do kavárny v Londýně. [Pochvalná zmínka potřebovala] v Londýně Royal Exchange byla založena v roce 1565. V té době již byly penězoměnců tzv. bankéři, ačkoli termín "banka", obvykle odkazoval se na jejich kanceláře, a nenesl znamenat, že to dělá dnes. Tam byl také hierarchické pořadí mezi odborníky, na vrcholu byli bankéři, kteří se obchodu s hlavami států, vedle města byly výměny, a na dně byly zastaváren či "Lombard" 's. Některá evropská města mají dnes ulice Lombard, kde byla umístěna pěšce shop. Moderní ekonomie a finanční dějiny jsou většinou spojovány s obchody s kávou v Londýně. Londýnská královská burza byla založena roku 1565. V té době, už lichváři byli nazýváni bankéři, ale spíše to mířilo významem k jejich kancelářím (slovo banka znamená lavice, poznámka překladatele) a nepoužívalo se s významem jako dnes. Také existovala hiearchie mezi bankéři, na vrcholu byli bankéři, kteří obchodovali s hlavami států, pak byli bankéři, kteří obchodovali s městy a na dně byli zástavárníci „Lombards“. Některá města Evropy ještě dnes mají názvy ulic pojmenovány Lombard podle zástaváren, které byli v této ulici umístěny.
Po obležení Antwerp, obchod se přestěhoval do Amsterdamu. V roce 1609 byla založena Amsterdamsche Wisselbank (Amstrdamská burzovní banka) a udělala Amsterdam finančním centrem světa, až do průmyslové revoluce.
Bankovní úřady se obvykle nacházeli v blízkosti centra obchodu, a na konci 17. století, největší centra pro obchodování byly přístavy v Amsterdamu, Londýně a Hamburku. Jednotlivci se mohli podílet na lukrativním obchodu s Indií a nákupu směnek od těchto bank, ale cena byla závisla na návratu lodi (která často nedorazila na čas) a na nákladu které veze (které často nebylo podle plánu). Komodity na trhu byla velmi nestabilní z tohoto důvodu, a také pro mnoho válek, které vedly k zabavení nákladu a ztráty lodí.
Dějiny bankovnictví západu
Církev oficiálně zakazovala lichvu, a znovu připomínala, že brát úrok z půjčky peněz je hřích. Vývoj podvojného účetnictví byl silný argument k legitimitě a integritě zisku podniku. První důkaz účetnictví začíná ve 13. století, knihy Farolfiho podniku z Florencie, který byl obchodník a jeho sídlo bylo v Nimes. Jeho účetní knihy vypovídají o tom, že byl i lichvář a arcibiskup Arles byl jeho největším zákazníkem. Musel mít také krytí ze strany Florentské církve, díky zákazu lichvy, protože nebylo proti němu vznesen ani jeden přestupek za lichvu, i když sám arcibiskup si půjčoval peníze od Farolfiho na 15 procent ročně.
Bankovnictví v moderním slova smyslu lze vysledovat do středověké a raně renesanční Itálie, bohatá města na severu, jako je Florencie, Benátky a Janov. Bankéřské rodiny jako Bardi a Peruzzi dominují bankovnictví v 14. století ve Francii a zakládají mnoho poboček v jiných částech Evropy. Snad nejslavnější banka byla Medici, založená Giovannim Medici v roce 1397.
Moderní západní ekonomické a finanční historii je obvykle stopován zpátky do kavárny v Londýně. [Pochvalná zmínka potřebovala] v Londýně Royal Exchange byla založena v roce 1565. V té době již byly penězoměnců tzv. bankéři, ačkoli termín "banka", obvykle odkazoval se na jejich kanceláře, a nenesl znamenat, že to dělá dnes. Tam byl také hierarchické pořadí mezi odborníky, na vrcholu byli bankéři, kteří se obchodu s hlavami států, vedle města byly výměny, a na dně byly zastaváren či "Lombard" 's. Některá evropská města mají dnes ulice Lombard, kde byla umístěna pěšce shop. Moderní ekonomie a finanční dějiny jsou většinou spojovány s obchody s kávou v Londýně. Londýnská královská burza byla založena roku 1565. V té době, už lichváři byli nazýváni bankéři, ale spíše to mířilo významem k jejich kancelářím (slovo banka znamená lavice, poznámka překladatele) a nepoužívalo se s významem jako dnes. Také existovala hiearchie mezi bankéři, na vrcholu byli bankéři, kteří obchodovali s hlavami států, pak byli bankéři, kteří obchodovali s městy a na dně byli zástavárníci „Lombards“. Některá města Evropy ještě dnes mají názvy ulic pojmenovány Lombard podle zástaváren, které byli v této ulici umístěny.
Po obležení Antwerp, obchod se přestěhoval do Amsterdamu. V roce 1609 byla založena Amsterdamsche Wisselbank (Amstrdamská burzovní banka) a udělala Amsterdam finančním centrem světa, až do průmyslové revoluce.
Bankovní úřady se obvykle nacházeli v blízkosti centra obchodu, a na konci 17. století, největší centra pro obchodování byly přístavy v Amsterdamu, Londýně a Hamburku. Jednotlivci se mohli podílet na lukrativním obchodu s Indií a nákupu směnek od těchto bank, ale cena byla závisla na návratu lodi (která často nedorazila na čas) a na nákladu které veze (které často nebylo podle plánu). Komodity na trhu byla velmi nestabilní z tohoto důvodu, a také pro mnoho válek, které vedly k zabavení nákladu a ztráty lodí.
středa 6. října 2010
Dějiny bankovnictví 3. část
Počátkem 12. století, potřeba přepravy velkých obnosů peněz pro financování křižáckých výprav, pozvbudilo znovu oživení bankovnictví v západní Evropě. V roce 1156 se v Ženevě dochoval nejstarší záznam o zahraniční obchodní smlouvě. Dva bratři si půjčili 115 ženevských liber a souhlasili s navrácením obnosu bance v Konstantopoli ve výši 460 bezantů, do měsíce po jejich příjezdu do města. V následujícím století se počet těchto smluv prudce zvýšil, zejména proto, že na časový rozdíl nebylo nazíráno jako na úrok a střet s lichvou v kanonickým právu. V roce 1162, Jindřich II. Plantagenet vybíral daň pro podporu křižáků – první řada daní Jindřich po léta vybíral za stejným účelem. Templáři a Maltézští rytíři hráli Jindřichovi roli bankéřů ve Svaté Zemi. Templáři se také rozmístili po velkých územích po celé Evropě, v časovém rozpětí 1100 – 1300 započali rozsáhlé bankovnictví. Jejich praxe byla že místní měna země byla směnitelná na jakémkoli hradě po Evropě, kde Templáři pobývali a tak umožňili pohyb peněz bez běžného rizika krádeže během cestování.
Od roku 1200, byl velký počet vzrůstajicího objemu meziměstského a mezinárodního obchodu v zemědělských a výrobních komoditách v západní Evropě. Komodity jako vlna, plátno, víno, sůl, vosk, lůj, kůže a kožené výrobky a zbraně a munice. Individuální obchod se uskutečňoval a často zaměřoval na jeden nebo na výběr z tohoto sortimentu. A to podle toho jak se individuálně podílel výrobce na sortimentu, jelikož pro velkou výrobu bylo nutné velkých investic. Většinou největší transkace byli v komoditách s plátnem a spestřit sortiment si mohli dovolit jen ty největší podniky. Jako výsledek, podniky a shluky podniků se orientovali spíše na úzký sortiment pro trh. Velké firmy jako banka Medici, se mohla a specializovala na velkých počet výrobních útvarů mnoha druhů pláten. Možná nejlepší příklad obchodní politiky přišlo od Cisterciánského klášterního řádu, kdy jednotlivé kláštery a hospodářství se specializovali na jednotlivé zemědělské produkty nebo typy výrobní produkce. Výběr volili často osobním zjištěním poptávky na místních nebo regionálních trzích.
Ironicky, papežovi bankéři byli nejúspěšnější v celé západní Evropě, často bylo bráno zboží do zástavy, kdy bylo nahrazeno termínovaným úrokem institucí Monte di Pieta. Když papež Jan XXII ( narozen jako Jacques d’Euse 1249-1334) byl korunován v Lyonu roku 1316, přesunul papežský úřad do Avinonu. Občanská válka ve Florencii mezi Guelfy a Ghibellini vyústila ve výhru obchodních rodin Geulfů. Převzali papežský monopol od rivalů z nedaleké Sieny a staly se tak výběrčími daní na místo papeže po celé Evropě. V roce 1306, Filip IV vyhostil židy z Francie. V roce 1307 Filip zajal Templářské rytíře a zabavil jejich majetek, který posloužil jako neoficiální pokladnice Francie. V roce 1311 vyhostil italské bankéře a zmocnil se jejich majetku. V roce 1327 Avinon má 43 poboček italských bankovních domů. V roce 1347 anglický král Eduard III nesplnil zavázanou půjčku. Později tak nastal bankrot florenských bank Peruzzi (1374) a Bardi(1353). Doprovázející růst italského bankovnictví ve Francii, byl začátkem penězoměnců Lombardů v Evropě, kteří se přestěhovali z měst do lemujících měst podél frekventované poutní cesty důležité pro obchod. Klíčové město v této době bylo Cahors, rodiště papeže Jana XXII, a Figeac. Možná to bylo proto, že termín Lombard je synonymem k Cahorsin ve středověké Evropě a znamenalo „zástavárník“. Banka Monte dei Paschi di Siena SPA(MPS) v Itálii, je nejstarší přeživší bankou na světě.
Od roku 1200, byl velký počet vzrůstajicího objemu meziměstského a mezinárodního obchodu v zemědělských a výrobních komoditách v západní Evropě. Komodity jako vlna, plátno, víno, sůl, vosk, lůj, kůže a kožené výrobky a zbraně a munice. Individuální obchod se uskutečňoval a často zaměřoval na jeden nebo na výběr z tohoto sortimentu. A to podle toho jak se individuálně podílel výrobce na sortimentu, jelikož pro velkou výrobu bylo nutné velkých investic. Většinou největší transkace byli v komoditách s plátnem a spestřit sortiment si mohli dovolit jen ty největší podniky. Jako výsledek, podniky a shluky podniků se orientovali spíše na úzký sortiment pro trh. Velké firmy jako banka Medici, se mohla a specializovala na velkých počet výrobních útvarů mnoha druhů pláten. Možná nejlepší příklad obchodní politiky přišlo od Cisterciánského klášterního řádu, kdy jednotlivé kláštery a hospodářství se specializovali na jednotlivé zemědělské produkty nebo typy výrobní produkce. Výběr volili často osobním zjištěním poptávky na místních nebo regionálních trzích.
Ironicky, papežovi bankéři byli nejúspěšnější v celé západní Evropě, často bylo bráno zboží do zástavy, kdy bylo nahrazeno termínovaným úrokem institucí Monte di Pieta. Když papež Jan XXII ( narozen jako Jacques d’Euse 1249-1334) byl korunován v Lyonu roku 1316, přesunul papežský úřad do Avinonu. Občanská válka ve Florencii mezi Guelfy a Ghibellini vyústila ve výhru obchodních rodin Geulfů. Převzali papežský monopol od rivalů z nedaleké Sieny a staly se tak výběrčími daní na místo papeže po celé Evropě. V roce 1306, Filip IV vyhostil židy z Francie. V roce 1307 Filip zajal Templářské rytíře a zabavil jejich majetek, který posloužil jako neoficiální pokladnice Francie. V roce 1311 vyhostil italské bankéře a zmocnil se jejich majetku. V roce 1327 Avinon má 43 poboček italských bankovních domů. V roce 1347 anglický král Eduard III nesplnil zavázanou půjčku. Později tak nastal bankrot florenských bank Peruzzi (1374) a Bardi(1353). Doprovázející růst italského bankovnictví ve Francii, byl začátkem penězoměnců Lombardů v Evropě, kteří se přestěhovali z měst do lemujících měst podél frekventované poutní cesty důležité pro obchod. Klíčové město v této době bylo Cahors, rodiště papeže Jana XXII, a Figeac. Možná to bylo proto, že termín Lombard je synonymem k Cahorsin ve středověké Evropě a znamenalo „zástavárník“. Banka Monte dei Paschi di Siena SPA(MPS) v Itálii, je nejstarší přeživší bankou na světě.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)