Proč nás budoucnost nepotřebuje 4

Proč nás budoucnost nepotřebuje 4

Po několika strávených letech na univerzitě v Berkley v Californii, jsem začal zasílat některý svůj vzdělávací software k programovacím jazykům jako Pascal, Unix a také textový editor nazvaný Vi (který se k mému překvapení používá i po 20 letech) – ostatním uživatelům, kteří měli podobné PDP-11 a VAX mini počítače. Tyto dobrodružství v tvoření softwaru vlastně vedly k vlastnímu operačnímu systému Unix pro univerzitu v Berkley, který se stal „osobní katastrofou”, protože ho chtělo tolik lidí, tak jsem nedokončil své PhD. Místo toho jsem dostal práci pro DARPA (ministerstvo obrany USA) vyvíjet Unix, který jsem navrhl pro Berkley a uvést jej na internet a opravit chyby a učinit je tak spolehlivým pro výzkumné aplikace. To byla obrovská zábava a velmi prospěšná práce. A na rovinu, nikde jsem roboty poblíž neviděl.
Po celé osmdesáté léta jsem se topil v práci kolem Unixu. Můj projekt s Unixem, byl velmi úspěšný a i po finanční stránce se dařilo udržet pár zaměstnanců. Ale na Berkley nebyli ani problém peníze, jako prostor - nebylo zde dostatek místa pro náš projekt. Takže jak se objevila možnost s dalšími zakládajícími členy Sun Microsystems, vrhl jsem se s nimi do toho. Práce pro Sun, končila brzy ráno v kanceláři u počítačů a užival jsem si účast na rozvoji technologií mikroprocesorů a internetových technologiích, jako jsou Java a Jini.
Z toho všeho, věřím, že je jasné, že nejsem odpůrce technologického pokroku. Vždy jsem měl více důvěru v hodnotu vědeckého výzkumu v hledání pravdy a v možnosti strojírenství, pro rozvoj materíálů. Průmyslová revoluce nezměrně zlepšila úroveň všech lidí, a to již už přes pár staletí a vždy jsem viděl svoji kariéru v tom, co stojí za to řešit opravdové problémy.
Nejsem zklamaný. Moje práce měla vliv víc, než jsem doufal, a byla užita mnohem rozsáhleji, než jsem kdy očekával. Ztrávil jsem dvacet let stálou snahou sestavit počítače tak, aby fungovali, jak bych si představoval (ještě stále takové nejsou) a vytvořit je tak, aby byli jednoduché k použití (cíl, který se setkal s relativně menším úspěchem). Navzdory nějakého pokroku, problémy které přetrvávají, jsou více znepokojivé.
Ale od té doby, co si jsem vědom morálních dilemat, obklopující technologické následky v oborech jako vojenství, neočekával jsem, že se setkám ve svém oboru s těmito problémy, ne alespoň tak brzy.
Možná je vždy těžké vidět hlubšší dopad, když jste uprostřed víru změn. Selhání pochopení následků našich vynálezů, když jsme v extázi z objevů a vynálezů, se zdá jako společná chyba vědců a technologů; byli jsme dlouho hnáni touhou stále něco přesáhnout, což je přirozenost hledání vědce, nepozastavovat se nad tím, že by pokrok nových a dokonalejších technologií mohl ublížit životu, jako takovému.
Uvědomil jsem si, že pokrok v informačních technologií, nepřichází od počítačových vědců, počítačových architektů, ani od elektro inženýrů, ale od fyziků. Fyzikové Stephen Wolfram a Brosl Hasslacher, mě uvedli na začátku osmdesátých let do teorie chaosu a ne-lineárních systémů. V devadesátých letech jsem se dozvědel o komplexních systémech v rozhovorech s Markem Reedem a tak dostal vhled na neskutečné možnosti molekulární elektroniky.
V mé práci, jako programátor tří microprocesorových struktur, SPARC, picoJava a MAJC a jako designer několika jejich realizací, jsem si dovolil na svou vlastní kůži potvrzení Moorova zákonu. Po desítku let Mooreho zákon správně předpověděl exponenci růstu zdokonalení polovodičů. Do minulého roku jsem si myslel, že tempo pokroku předpověděné Mooreho zákonem, bude pokračovat jen zhruba do roku 2010, kdy některé fyzikální hranice, omezí další pokrok. Nebylo zřejmé, že se objeví další nové technologie, které budou vést další výzkum zcela hladce.
Ale protože současně rychlí a radikální pokrok v molekulární elektronice, kde individuální atomy a molekuly nahradili litografické zastaralé tranzistory, za příbuzné nano technologie, měli bychom s těmito poznatky Mooreho zákon přesáhnout, ještě dalších 30 let. V roce 2030 s velkou pravděpodobností, budeme schopni stavět stroje, v řádech, milión krát výkonnější, než jsou současné počítače – dostatečné k uskutečnění snu Kurzweila a Moravce.
S touto vysokou počítačovou silou s kombinací manipulujících výhod fyzikálních věd a novým a hlubokým porozuměním genetiky, se začne rozpoutávat transformace těchto schopností. Tyto kombinace tak nabízí prostor ke kompletnímu přetvoření světa, k lepšímu, nebo k horšímu: opakování a rozvoj procesů, které se stahovali k přírodě, se teď dostává do sfér lidského snažení.
Když jsem programoval software a microprocesory, tak jsem si nikdy nemyslel, že programuji inteligentní stroj. Hardware a software jsou tak křehké k možnostem, aby stroje „mysleli", že jsem to úplně vypustil, i jako možnost, toto jsem měl vždy jako velmi vzdálenou budoucnost.
Ale teď, s vyhlídkou lidské úrovně počítačových výkoností v době 30 let, mě napadá nová idea o sobě, že možná pracuji na výrobě nástroje, která je schopná vytvořit technologii, která je schopna nahradit náš druh. Jak se cítím? Hodně nepříjemně. V celé mé kariéře jsem se trápil jak vytvořit software, aby byl spolehlivý, vypadá to více než pravděpodobně, že budoucnost nebude taková jak si lidé představují. Moje osobní zkušenost mě vede k názoru, že jsme přecenili naše schopnosti plánů.
Vložením této neskutečné síle těmchto nových technologií, neměli by jsme se ptát, jak s nimi budeme žít vedle sebe. A jestli je naše vyhubení pravděpodobné, nebo možné, výsledekem našeho technologického rozvoje, neměli bychom vznést velké varování?