neděle 28. listopadu 2010

Kolik síly by mělo být použito mezi partnery?

Kolik síly by mělo být použito mezi partnery?

Mez dvěma zkušenýma tanečníkama by měla být použita jen nepatrná síla v rukách mezi mužem a ženou. Vedení by mělo být velmi jemné a vlídné. Kubánský styl tance je obecně jemnější než u stylu Puerto Rico a New York., protože je tam méně rychlích otoček a přizpůsobují se složitým kombinacím paží při neustálých točeních.
• Pokuď muž nemá zkušenosti s vedením, buď vede moc jemně nebo moc tvrdě, a pro ženu je obtížné relaxovat její paže.
• Pokuď nemá zkušenosti žena, muž musí používat hodně síly k vedení ženy k tomu aby jí navedl tam kam chce, z toho vyplývá tuhé vedení.
Kromě toho, bez nedostatečného tlaku partnerky, nebo projevu tuhých paží ženy, má muž daleko více práce. Ženy: pokuď Vám muž projevuje silné vedení a cítíte, že používá moc síly, je to možná pouze proto, že se nenecháte vést, nebo nemáte dostatečnou pevnost v pažích.

Tanec je vztah

Tanec je vztah. Musíte být v kontatku s Vaším partnerem po celou dobu a musíte si být nazvájem sami sobě vědomi. Jeden trik k prohloubení si tohoto uvědomění je oční kontakt mezi partnery po celou dobu, kromě malých časových úseků, během točení a prostě kdy to není možné. Pokuď budete moci udržet oční kontakt, to Vám velmi pomůže a pomůže Vám to i se správným časováním.

Terminologie

Použil jsem následující termíny pro různé koncepty v tomto dokumentu, snažil jsem se být důkladný, abych se vyhnul dvojznačnosti. Jen připomínám, že tyto termíny nemusí být apriotní pro taneční terminologii.

Držení (Hold)
Držení je termín, který určuje jak mají být paže muže s ohleduplností umístěny s držením ženy, která ruka drží kterou a kde je umístěna (na jejích zádech, nebo skřížené ruce, apod.) Příklad: klasické držení, překřížené držení jednou rukou v otevřeném držení.

Uchopení rukou (Grip)
Jak se drží dlaněmi muž s ženou, jak přechytávat ruce při tanci.

Krok (Step)
Malá variace určitých kroků, většinou během dvou až čtyř taktů. Tento termín je speciálně jen na označení kroků nohou. Příklad: základní krok(mambo), prodloužený krok #2, krok do strany.

Figura (Move)
Malá sekvence kroků a držení paží a různých změn, dohromady v páru, většinou několik taktů. Snažím se snížit co nejvíc počet figur jak jen to je možné, s cílem snížit počet figur, a raději používat jejich kombinace.

Sestava (Configuration)
Jak jsou vzájemně páry na sebe orientovány. Toto je používáno pro Ruedu, kde je jasně daná konfigurace tanečníkům. Příklad: Una(výměna partnerů), Guapea(kroky v před a vzad)

Příparava (Preparation)
Příprava je něco, kdy muž chce udělat nějakou figuru, tak naznačuje partnerce jaká figura bude následovat. Dobrý příklad připravy je například impuls partnerce k pravé otočce. Mnoho tanečníků se nenaučí tyto impulsy a pak mají méně plynulý tanec, příprava(impulsy) jsou velmi důležité.

čtvrtek 25. listopadu 2010

Doporučení pro ty co se nechávají vést (ženy)

Doporučení pro ty co se nechávají vést (ženy)

Některé poznámky pro začátečnice:

• Žena by měla mít dobrou pevnost v jejich pažích ve vodorovném směru (viz. obr. 2)



• Žena by se měla nechat vést a nikdy se nesnažit pomáhat při pohybech ve vedení. Dělá to potom problémy oboum partnerům, když tančí s jinými tanečníky a také učiteli, kterému pak dělá větší problém u oprav s tanečníma chybama. (a to tak dlouho dokuď pár nezčne tancovat více méně nacvičenou choreografii)
• Žena by měla pokračovat v chození kroků ať se děje co se děje, nikdy by neměla přestat tancovat i když si není jistá. Když tancuji s ženou, která je lepší než já, chyba se stát může, ale ona stále tancuje, takže mě to zachrání krk a vypadá to mnohem lépe.
• Pokuď muž navádí do nějekého točení, žena by měla pokračovat v tanci ať se děje cokoli. Muž ji dá najevo kdy se má zastavit dle toho do čeho chce navádět, nikdy nezastavujte tanec sami od sebe. Zde je můj osobní názor na charakteristiku, kterou si užívám na ženách, které se nechají vést.
• Žena Vás sleduje v blízkosti, nebo blízko z povzdálí. Nerad tancuji s ženou, která vypadá jako by myslela na věšení prádla.
• Žena se nikdy nezastavuje, ať se děje cokoli. Stále dodržuje kroky 1-2-3, 5-6-7. Moc si nevšímá toho, když začnete kroky špatně, nebo v průběhu, ona nepočítá na vaše základní kroky, aby sama musela tancovat, však je to právě hudba, do které se tancuje, která nás sdruží.
• Když něco pokazíte směje se s Vámi a přirozeně vplyne na chvilku do módu improvizace. Také rád tancuji s ženou, která mě dá pár písniček na tancování, protože se člověk s partnerkou více seznámí s jejími reakcemi a mé vedení si pak více přivlastní. Tohle se bude zlepšovat a bude menším a menším problémem, když se muž zlepší ve vedení.
• Žena mě nechává vést. Pro některé ženy to je velmi silnej zlozvyk: prostě chtějí furt vést, odporují vedení. Někdy to trvá dělší dobu některým ženám se tohle odnaučit…můj názor, žena která se snaží vést nemůže být dobrou tanečnicí. Dobrý vůdce a dobrá tanečnice co se nechá vést jsou zárukou shody.
• Žena je uvolněná, ne stuhlá, ale reagující. Její paže jsou spíše uvolněné, jen poskytují dostatečnou vůli k efektivnímu vedení. Tuhá tanečnice komplikuje dobré vedení, a tanec není zábavný… Žena se má uvolnit a být veselá, to je celý gól samotného tance. Nerad tančím s ženama, s které jsou zděšené co bude následovat, když jsou opravdu ztuhlé.
• Žena si ráda hraje. Taneční parket je hřiště ke hře.

neděle 21. listopadu 2010

Vedení a následování

Vedení a následování

Vedení je vždy prováděno mužem, a následování ženou. Naučení se vést partnerku jistě, trvá nějaký čas, a možnosti vedení jsou velmi rozlišené mezi jednotlivými muži kteří vedou, i mezi partnerkami, které se nechávají vést, ale jsou zde určité základní pravidla, které jsou pokročilím tanečníkům společné.


Doporučení pro ty co vedou

některé doporučení k vedení pro začátečníky
Buďtě jemní, ale jistí. V severoamerickém společenském životě, postoj muže má tendenci se jevit zamračeně. Druhý extrém je, že zase následky při tanci je, že muži mají tendenci vést moc ženu jemně. Ve vedení si musíte být jistí. Dobré tanečnice mají rády silné vedení. Nicméně, musíte si být jistí, ale nenásilní. Můj učitel vždy říkal „Mucho rose“ (růžový chlapák), míněno, že by jste měli být trochu drsňáci, ale nebuďte moc tvrdí, buďte milý k vaší partnerce. Pokuď hrajete moc tvrdě, tak jste „zvíře“.

• Pokuď nevedete jistě, tak vaše partnerka prostě nebude vědět kam ji chcete vést. Samozřejmě, pro nedostatek zkušeností, vaše první vedení nebude sebejisté. Prostě stále na tom pracujte, není to zrovna jednoduchá část, kterou je třeba se naučit.
• Sledujte prsty na nohou u partnerky. Ženy si velmi rády kupují boty, kde mohou ukazovat své citlivé prsty na nohou, vaším velkým botům… Jsem opravdu naštvaný, když se mi podaří tancovat s dobrou tanečnicí a stoupnu jí na nohu..

Začátek tance přímo do figury Casino

Začátek tance přímo do kroků Casino

V uspořádání taneční praxe se většinou začíná do kroků figury Casino, z které se dá provést to co se zrovna nového učíte. Do této figury se nedostanete z plného držení. K tomu je třeba, aby muž lehce „popotažení“ pravou i levou rukou parterku na pátou počítací dobu a přešel přímo do kroků Casino. Všiměte si, že toto potáhnutí probíhá i při „odžďuchnutí se“ od partnerky.

Začínáme s tancem

Začínáme s tancem

Vždy na začátku tance začínejte v klasickém držení. To dává jasnou zprávu, že muž vede tanec a dává tak sebevědomí ženě, že tancuje s dobrým, silným vůdcem..

Má to psychologický důvod: pokuď začínáte v otevřeném držení, nemáte nad partnerkou kontrolu. Pokuď začínáte v klasickém držení, můžete partnerku vést okamžitě. Ženy rády tancují s někým, kdo dává najevo kontrolu a stabilitu, prostě s dobrým tanečníkem. Pokuď začnete tancovat v plném držení, při těsném držení mezi vedoucím a vedeným, tak vaše partnerka si řekne „hmm, tak tohle bude nějaký chlapák :-)!“ (a v tanci, to je dobrá věc :-). Postoj Vám ukáže, jak velký vliv to má na vnímání Vašeho vedení. Kromě toho, začít tanec upřímě a řádně je projev, že se k partnerce chováte s řádným respektem. To se někomu jeví jako samozřejmost, ale nikdy jsem na to nemyslel do té doby, co mě na to upozornil jeden z mých učitelů.


V kubánské Salse se také začněte mírně houpat do stran, houpacími kroky, které budou popsány níže. Lehce přesuňtě pohyb do korků vpřed a vzad (mambo). V základních Salsa krocích začněte partnerku vést kolem po parketě, nebo proveďte dile que no (převedení parterky na vaše místo v prostoru). Nespěchejte, dejte tanci možnost růstu, dopřejte si čas. Toto je velmi důležité, kubánci si rádi užívají sami sebe a ne vždy používají složité otočky a kombinace (i když v tomhle jsou nejvíce kreativní, co jsem mohl vidět ). Nesnažte se tančit v linii v základních krocích, jak je tomu rutinně ve stylech salsy Puerto Rica a New Yorku.

středa 17. listopadu 2010

Evoluce tance Salsa

Evoluce tance Salsa

Paralelně jak se vyvíjely zároveň oba dva styly hudby, tanec se vyvíjel paralelně zvlášť. Na kubě popularita tance Casino dala vzniku tzv. „Rueda“. Toto je hlavní populární styl na dnešní kubánskou hudbu, at už v páru, ve skupině, nebo v kruhu. Mnoho prvků z folklórního tance, jako například z mužského single tance „Columbia“, jsou často použity kubánskými tanečníky v jejich tanci salsa-casino. Na kubě je v dnešní době nový styl, surový a dynamický a někdy až drsný. Tento styl je málo kdy učen kubánskými emigranty, většinou volí učení pro cizince, kteří jsou ze zemí kde žijí evropané a navrhují jim pro ně vhodný styl tance. (tanec Són je stále často tancován ve východní části ostrova, a jen málo lidí ho v dnešní době skutečně umí). Mimo ostrov Kuby se latinské tance vyvinuli v 60. a 70. letech do mamba a společenských tanců. Časem se vyvinulo mnoho stylů a na různých místech k nim byly přiřazeny různé názvy a to nám dalo různé druhy salsy, které se tancují všude jinde než v karibiku: jendoduchá tancovaná salsa s hlubším rytmem, se soustavou v linii a pár jednoduchých otoček. Vyjímky jsou: New York styl (hlavně v „taneční“ komunitě, ne nutně v sousedství puerto rica) s jejich elegantními rychlými otočkami. Los Angles taneční styl, který je okořeněn o akrobatické prvky, a konečně taneční sport, společenské tance se vývinul do soutěže o rychlost a preciznost. I přes jasné rozdíly, tyto styly mají mnoho společného. Pro lepší vyjádření v tomto dokumentu, budu používat „společného jmenovatele“ všech těchto stylu „international salsa“. V tomto dokumentu budeme rozlišovat dvě cesty tance v oddělených částech.

Evoluce Salsa hudby

Evoluce Salsa hudby
Hudba a tanec Salsa vychází z hudebního stylu Són. V průběhu doby se míchala a vyvíjela s mnoha dalšími hudebními žánry Kuby. V 50. letech mnoho kapel z Kuby jezdilo hrávat do USA, a převážně do New Yorku (například kapela La Orquesta Aragón). Během revoluce v letech 1959 – 1960, mnoho hudebníků se muselo vrátit do rodné země a proto zanechali prostor pro hudebníky z ostrova Puerto Rico a v 70. letech v New Yorku se promíchali s roustoucí černošskou soulovou hudbou, rockem, a později i disco. Od té doby se píše historie rozdělení v latinské hudbě na tu, která se hrála na ostrově Kuba a mimo ní. Na Kubě tradiční forma zůstala po nějaký čas, později vnější vlivy byly vmíseny do tradičních forem a vznikli tak styly jako „songo“, „timba“. I v dnešní době je velmi zřídka hrán styl „timba“ někde mimo ostrov, díky jeho velké bohatosti jazzových prvků a složitými přechody a mnoho tanečníků používá jednodušší hudbu. Navíc ještě, kubánská Salsa připojila mnoho z folklórní „rumby“, a její tradice jsou ještě dnes velmi živé, a to dohromady s hudbou Santoria(hudba z tradičního náboženství západo afrických otroků). Nevyhnutělně, tyto prvky jsou obsaženy u všech kubánských kapel, které hrají současnou hudbu, a mnoho hudby „timba“ proto zasahuje do rumby, než do kubánského rytmu (clave) Són. Hudba která se vyvíjela mimo Kubu měla více homodenní zvuk, který byl postaven v 70. letech na existenci Fania records New York (bylo to tak důležité, že kdyby nebylo této nahrávací společnosti, tak celá scéna latinské hudby by vypadala dnes úplně jinak). V mísením s takzvaným „jamming“ z rockové hudby té doby, se vyvinulo více stylů Salsy, které byli méně založeny na arnaže melodií a sekcí ale více na delších hráčských sólech s improvizacemi v pozadí. V nedávné době se objevily nové styly, jako pop-salsa, která je spojením netradičních nástrojů a forem (například Marc Anthony) a zapojila do sebe prvky z folklóru Puerto Rica: Plena, Bomba musica. Dohromady, tuto hudbu nazíváme „Salsa“. „Omáčka“ je všeobecně známá přezdívka pro hudbu, která obsahuje mnoho stylů, inspirací a rozvoje.

Evolution of Salsa Music

Evolution of Salsa Music source:Wikipedia.org
Salsa dance and music comes from s´on. It was mixed and has evolved over time within the rich basin of music from Cuba. In the 1950’s, many Cuban s´on bands went to the USA, in particular to New-York to play (e.g. La Orquesta Arag´on). When the revolution came about in 1959-1960, many of these musicians had to return to their country and left a void to be filled later by the puerto-ricans in New York City in the 1970’s, meddled in the rising of black soul music, rock and later on, disco.
From there on, we have a split history of latin music evolving both within the island and outside the island. In Cuba, music remained traditional for quite a while and eventually, influences from outside were integrated into local music, which gave us various original styles, “songo”, “timba”. Even today, timba music is rarely widely played in the clubs outside of cuba, for it is very rich and jazzyfied with complex breaks, and most dancers are used to simpler music. Furthermore, Cuban salsa has enjoyed a rich input of the folkloric “rumba” music and traditions that are still very alive there, including that of the music of Santer´ıa. Inevitably all of the Cuban bands include some of these elements in their modern music, and a lot of the timba made today grooves to the rumba rather than the s´on clave.
The music having evolved outside of the island, which has developed a more homogeneous sound, built on a solid foundation that was created in the 1970’s with the Fania recording company (so important that, were it not for the existence of Fania, the development of latin music would have quite different today.) Incorporating influences of the “jamming” rock music from that era, a more modal style of salsa has emerged, based less on arrangements around melody and sections but rather more on long solos improvisations over a fast canvas. More recently, various styles have appeared, including pop-salsa which mixes non-traditional instruments and formats (e.g. Marc Anthony), and salsa incorporating elements of puerto-rican folklore: plena, bomba music.
Collectively, this music is what we now call “salsa”. “The sauce” is a widely encompassing moniker for music which varies quite a lot in its influences and development.
7
2.2. EVOLUTION OF SALSA DANCING Latin Dance Study Guide

2.2 Evolution of Salsa Dancing
In parallel to the parallel evolution of both of these musics, dancing followed through equally with separate, parallel development. In Cuba, the popularity of “casino dancing” gave birth to what we call “rueda”. This is the main style of dancing danced to popular cuban music today, whether with a single partner or with a group in a circle. Many elements of folkloric dancing, like the solo male dance “columbia”, are often integrated by cuban dancers within their salsa-casino dancing. A new style, raw and dynamic, perhaps even a little rough, is current in Cuba. This style is rarely taught by Cubans emigrees; they usually settle for teaching a blend of what they see the gringos do and their own style. (S´on dancing is still very much alive in the eastern part of the island, although much fewer people know how to dance it properly.) Outside of Cuba, latin dancing evolved into mambo and social dancing the 1960’s and 1970’s. Over time, styles have been blended in various amounts in various places, which gave us the kind of salsa that is danced most everywhere else than the carribean today: a simple salsa danced on the downbeats, within the framework of a line an a few simple turns. Exceptions are: New-York-style dancing (mostly in the “dancer” community, not necessarily in the puerto-rican barrios), with its fast elegant turns, L.A.-style dancing, which spices it up with various dips and acrobatic figures, and finally “dancesport”, the evolution of social dancing into a sports-like competition of precision and speed. Even though there are clear differences, all of these styles have much in common. For lack of a better word, in this document I will call the common denominator
of all these styles “international salsa”. In this document we will consider the two tracks of dancing in separate parts.
8

neděle 10. října 2010

Dějiny bankovnictví 6. část

Hlavní události v dějinách bankovnictví

• Florencské bankovnictví – Mezi hlavní patří Medicijové a Pittisové

• Templáři – nejstarší bankovnictví celo evropské+střední východ 1100-1300

• Papírové peníze – uvedení papírových peněz

• 1602 – první podnik, který vydal akcie, založena Nizozemská východoindická společnost

• 1720 – založena South Sea a John Law založil podnik Mississippi dva podniky, které způsobili finanční bubulinu a díky nim padlo několik bank.

• 1775 - založena první stavební společnost, Ketleyho stavební společnost v Birminghamu

• 1781 – Bank of North America, která byla založena kontinentálním kongresem 13 kolonií
• 1800 – rodina Rothschildů založila evropské bankovnictví

• 1930-33 Velká hospodářská krize, započatá v roce 1929, 9 tisíc bank uzavřeno, inflace třetiny množství oběživa amerických dolarů.

• 1986 – Big Bang – deregulace Londýnských trhů, sloužilo pro oživení pozice Londýna na světových bankovních trzích.

• 2008 – Finanční krize, největší pád bank v historii
Nejstarší bankovní domy

• Monte dei Paschi di Siena 1472–až současnost, nejstarší přeživší banka na světě. Založena v roce 1472 městkým úřadem státu Siena, Itálie.

• Rolo Banca založena 1473 – nyní částí Unicredit Group Itálie
• C. Hoare & Co založna 1672

• Barclays, zakladatelé John Freame a Thomas Gould založena 1690[13] a přejmenována na Barclays Freameho nevlastním synem, James Barclay, v roce 1736

• Rothschild family 1700–současnost

• Wegelin & Co. Private Bankers 1741–současnost, nejstarší švýcarská banka, založena v 1741 v St. Gallen, třetí největší soukromá banka ve Švýcarsku.

• Hope & Co., založena 1762


Nejstarší národní banky


• Bank of Sweden — založení národních bank se započalo v roce 1668

• Bank of England — založena 1694, evoluce bankovní politiky a obchodu

• Bank of Scotland — založena 1695

• Švycarské bankovnictví

• Bankovnictví Spojených států amerických

• Pennsylvánská zemská banka, založena v roce 1723 a dostala podporu od
Benjamina Franklina napsal " Slušné řešení přirozenosti a nutnosti papírových peněz" v 1729

• National Bank of Greece založena nejstarší banka jižní Evropy

• Ziraat Bank (Turkey) — založena 1863 financování zemědělců, díky obchodu se zemědělskými produkty

• Bulgarian National Bank — centrální banka Bulharska v Sofii, byla založena 25. Ledna 1879, je jedna z nejstarších centrálních bank na světě. BNB je nezávislá instituce zodpovědná za vydávání všech bankovek a mincí v Bulharsku, dohled a regulace nad bankovním sektoru a uržování rezerv pro stát.

• Imperial Bank of Persia (Iran) založena 1888 a byla spojena s Tejarat Bankou v roce

Dějiny bankovnictví 5. část

Kapitalismus

Za doby Adama Smithe, byl obrovský nárůst bankovnictví. Banky hráli roli převodu zlatých a srříbrných mincí na papírové peníze, které byly kryty majetkem banky.
V rámci nového systému vlastnictví a investic, úlohy státu jako hospodářský faktor se výrazně lišilo.

Globální bankovnictví

V sedmdesátých letech dvacátého století, několik bankortů, které byli svázány se bankovní politikou, způsobyli depresi, která vyústila v regulaci a privatizaci státních podniků v 80. letech. Tento stav naznačoval že vlády rozvinutých zemí po celém světě našel řešení v soukromém sektoru na problém ekonomického růstu a rozvoje preferující stát s polo socialistickýmy programy. Tento převládající trend se začal projevovat v bankovním sektrou, velké podniky obchodovali se zákazníky, dodavateli, výrobou a informačními centry po celém světě.

Gobální bankovnictví a kapitálové trhy, se rozrůstali během osmdesátých a devadesátých let a jako výsledek velké poptávky ze strany firem, vlád a finančních institucí, ale také protože podmínky finančního trhu byly optimistické a se vzestupnou tendencí. Ministerstvo financí USA uvedlo, že úrokové sazby v USA klesly z 15 % během dvou let na 5 % ve 20 leté periodě a finanční kapitál zrostl asi dvojnásobně ve světové ekonomice. Takový růst by byl pomalejší, v posledních dvacenti letech, pokuď by nebyl ze strany USA tak silný vstup investic do mezinárodních trhů. Investice v Japonsku do tamních výrobních podniků, které poskytovaly nejen přísun obchodovaného zboží v americké ekonomice, ale také měli velký efekt na financování státu, proto, z transformace amerického trhu s akciemi za největší na světě.
Nicméně, v posledních letech se dominance amerického finančního trhu vytrácí a vzrostla účast zahraničních akcií. Neobyčejný vzrůst zahraničních finančních trhu zaznamenal díky dvoum aspektům. Díky zemím jako Japonsko, které mělo velké úspory ze zahraničního obchodu. A zejména deregulací zahraničních finančních trhů, kterým bylo dovoleno expandovat. Tak, americké korporace a banky začaly hledat investiční příležitosti v zahraničí, což si vyžádalo vývoj podílových fondu USA zaměřené na obchodování, na akciových trzích.

Takovou to rostoucí internacionalizací a přiležitosti v oblasti finančních služeb, se zcela změnilo konkurenční prostředí, jak nyní mnoho bank předvedlo jejich modelem pro “universální bankovnictví” v Evropě. Universální banky mají volný prostor na vstup do jakých koli finančních typů služeb. Mohou investovat do podniků svých klientů a mohou tak fungovat jako model “vše v jednom” a operovat jak v maloobchodních tak ve velkoobchodních finančních službách.

Množství takových aktivit mohlo být docíleno jen díky velkým akvizicím, a bylo jich mnoho. Do konce roku 2000, v kterém byla rekordní úroveň transakcí finančních služeb s tržní hodnotou 10,5 miliard dolarů, deset bank vykázalo tržní podíl více než 80 % a pět nejlepších 55 %. Z deseti největších bank seřazeny podle podílu na trhu, bylo sedm velkých bank univerzálních typu (tři americké a čtyři evropské), a zbývající tři byly velké americké investiční banky, které mezi nimi tvořily 33% podíl na trhu.
Tento růst a příležitosti také vedly k nečekanému výsledku: vstup na trh ostatních finančních sprostředkovatelů – nebankovních subjektů. Velcí korporátní hráči byli začátkem k nalezení jejich cesty ke skupině finanční služeb, které nabízí konkurence zavedeným bankám. Mezi hlavní nabízené služby jako pojištění, důchodové, vzájemné, peněžní trh a hedge fondy, půjčky, úvěry a cenné papíry. Vlastně do konce roku 2001, se podíleli čtyři nebankovní subjekty v tržní kapitalizaci patnácti světových poskytovatelů finančních služeb.

V posledních letech se tento proces finančních inovací enormně zvýšil, jak důležitost, tak i ziskovost nebankovních financí. . Díky takové ziskovosti nebankovních subjektů byl zaveden „Úřad pro kontrolu měny“- (OCC) k pozvbuzení bank k prozkoumání jiných finančních nástrojů, a tak rozvětvit bankovní obchod a ozdravit ekonomiku bank. Jak se finanční násatroje různili, po adopci těchto nástrojů do bankovních i nebankovních aktivit, rozdílnost mezi nimi se pomalu ztrácí.

čtvrtek 7. října 2010

Dějiny bankovnictví 4. část

Po roce 1400, se politické síly otočily proti metodám italským bankéřům svobodného podnikání. V roce 1401 král Martin z Aragonu je vypudil. V roce 1409 Jindřich IV z Anglie jim zakázal čerpat jakýkoli zisk z jeho králoství. V roce 1409 Vlámové uvěznili a vyhostili Janovské bankéře. V roce 1410 byli všichni italští obchodníci vyhostěni z Paříže. V roce 1401, byla založena Barcelonská banka. V roce 1407 byla založena banka Svatého Jiří v Janově. V roce 1403 bylo legální účtovan úrok z úvěru i přes tradiční zákaz lichvy ze strany církve. Italské banky jako Lombards, kteří měli agenty v hlavních ekonomických centrech Evropy, začli vybírat poplatky za úvěry. Právník a teolog Lorenzo di Antonio Ridolfi vyhrál soudní spor, kde uplatňoval úroky po Florenské vládě. V roce 1413, Giovanni di Bicci de’Medici se stal hlavním bankéřem papeže. V roce 1440 Gutenberg investoval do moderní tiskárny, kdy Evropa už znala papírové peníze z Číny. Úprava knihtiskové metody byla upravena, Leonardo Da Vincim mimo jiné, pro ražbu mincí a to o dvě stě let dřívě, než vůbec byli první papírové bankovky v Evropě tištěny. Od roku 1390 byl velký nedostatek střibra po celé Evropě, kromě Benátek. Stříbrné doly v Kutné Hoře začli pomalu upadat v roce 1370 a král Zikmund je roku 1422 úplně zavřel. Od roku 1450 skoro všechny mincovny severozápadní Evropy se zavíraly díky nedostatku stříbra. Poslední penězoměnec v hlavním francouzském přístavu Dieppe zkrachoval v roce 1446. V roce 1455 Turci obsadili srbské stříbrné doly a roku 1460 ukořistili poslední bosenský důl. Poslední benátský groš byl ražen roku 1462. Několik Benátských bank zkrachovalo a také banka Strizzi ve Florencii, druhá největší ve městě. I malý obnos drobných se stal vzácný.

Dějiny bankovnictví západu


Církev oficiálně zakazovala lichvu, a znovu připomínala, že brát úrok z půjčky peněz je hřích. Vývoj podvojného účetnictví byl silný argument k legitimitě a integritě zisku podniku. První důkaz účetnictví začíná ve 13. století, knihy Farolfiho podniku z Florencie, který byl obchodník a jeho sídlo bylo v Nimes. Jeho účetní knihy vypovídají o tom, že byl i lichvář a arcibiskup Arles byl jeho největším zákazníkem. Musel mít také krytí ze strany Florentské církve, díky zákazu lichvy, protože nebylo proti němu vznesen ani jeden přestupek za lichvu, i když sám arcibiskup si půjčoval peníze od Farolfiho na 15 procent ročně.
Bankovnictví v moderním slova smyslu lze vysledovat do středověké a raně renesanční Itálie, bohatá města na severu, jako je Florencie, Benátky a Janov. Bankéřské rodiny jako Bardi a Peruzzi dominují bankovnictví v 14. století ve Francii a zakládají mnoho poboček v jiných částech Evropy. Snad nejslavnější banka byla Medici, založená Giovannim Medici v roce 1397.

Moderní západní ekonomické a finanční historii je obvykle stopován zpátky do kavárny v Londýně. [Pochvalná zmínka potřebovala] v Londýně Royal Exchange byla založena v roce 1565. V té době již byly penězoměnců tzv. bankéři, ačkoli termín "banka", obvykle odkazoval se na jejich kanceláře, a nenesl znamenat, že to dělá dnes. Tam byl také hierarchické pořadí mezi odborníky, na vrcholu byli bankéři, kteří se obchodu s hlavami států, vedle města byly výměny, a na dně byly zastaváren či "Lombard" 's. Některá evropská města mají dnes ulice Lombard, kde byla umístěna pěšce shop. Moderní ekonomie a finanční dějiny jsou většinou spojovány s obchody s kávou v Londýně. Londýnská královská burza byla založena roku 1565. V té době, už lichváři byli nazýváni bankéři, ale spíše to mířilo významem k jejich kancelářím (slovo banka znamená lavice, poznámka překladatele) a nepoužívalo se s významem jako dnes. Také existovala hiearchie mezi bankéři, na vrcholu byli bankéři, kteří obchodovali s hlavami států, pak byli bankéři, kteří obchodovali s městy a na dně byli zástavárníci „Lombards“. Některá města Evropy ještě dnes mají názvy ulic pojmenovány Lombard podle zástaváren, které byli v této ulici umístěny.

Po obležení Antwerp, obchod se přestěhoval do Amsterdamu. V roce 1609 byla založena Amsterdamsche Wisselbank (Amstrdamská burzovní banka) a udělala Amsterdam finančním centrem světa, až do průmyslové revoluce.
Bankovní úřady se obvykle nacházeli v blízkosti centra obchodu, a na konci 17. století, největší centra pro obchodování byly přístavy v Amsterdamu, Londýně a Hamburku. Jednotlivci se mohli podílet na lukrativním obchodu s Indií a nákupu směnek od těchto bank, ale cena byla závisla na návratu lodi (která často nedorazila na čas) a na nákladu které veze (které často nebylo podle plánu). Komodity na trhu byla velmi nestabilní z tohoto důvodu, a také pro mnoho válek, které vedly k zabavení nákladu a ztráty lodí.

středa 6. října 2010

Dějiny bankovnictví 3. část

Počátkem 12. století, potřeba přepravy velkých obnosů peněz pro financování křižáckých výprav, pozvbudilo znovu oživení bankovnictví v západní Evropě. V roce 1156 se v Ženevě dochoval nejstarší záznam o zahraniční obchodní smlouvě. Dva bratři si půjčili 115 ženevských liber a souhlasili s navrácením obnosu bance v Konstantopoli ve výši 460 bezantů, do měsíce po jejich příjezdu do města. V následujícím století se počet těchto smluv prudce zvýšil, zejména proto, že na časový rozdíl nebylo nazíráno jako na úrok a střet s lichvou v kanonickým právu. V roce 1162, Jindřich II. Plantagenet vybíral daň pro podporu křižáků – první řada daní Jindřich po léta vybíral za stejným účelem. Templáři a Maltézští rytíři hráli Jindřichovi roli bankéřů ve Svaté Zemi. Templáři se také rozmístili po velkých územích po celé Evropě, v časovém rozpětí 1100 – 1300 započali rozsáhlé bankovnictví. Jejich praxe byla že místní měna země byla směnitelná na jakémkoli hradě po Evropě, kde Templáři pobývali a tak umožňili pohyb peněz bez běžného rizika krádeže během cestování.

Od roku 1200, byl velký počet vzrůstajicího objemu meziměstského a mezinárodního obchodu v zemědělských a výrobních komoditách v západní Evropě. Komodity jako vlna, plátno, víno, sůl, vosk, lůj, kůže a kožené výrobky a zbraně a munice. Individuální obchod se uskutečňoval a často zaměřoval na jeden nebo na výběr z tohoto sortimentu. A to podle toho jak se individuálně podílel výrobce na sortimentu, jelikož pro velkou výrobu bylo nutné velkých investic. Většinou největší transkace byli v komoditách s plátnem a spestřit sortiment si mohli dovolit jen ty největší podniky. Jako výsledek, podniky a shluky podniků se orientovali spíše na úzký sortiment pro trh. Velké firmy jako banka Medici, se mohla a specializovala na velkých počet výrobních útvarů mnoha druhů pláten. Možná nejlepší příklad obchodní politiky přišlo od Cisterciánského klášterního řádu, kdy jednotlivé kláštery a hospodářství se specializovali na jednotlivé zemědělské produkty nebo typy výrobní produkce. Výběr volili často osobním zjištěním poptávky na místních nebo regionálních trzích.
Ironicky, papežovi bankéři byli nejúspěšnější v celé západní Evropě, často bylo bráno zboží do zástavy, kdy bylo nahrazeno termínovaným úrokem institucí Monte di Pieta. Když papež Jan XXII ( narozen jako Jacques d’Euse 1249-1334) byl korunován v Lyonu roku 1316, přesunul papežský úřad do Avinonu. Občanská válka ve Florencii mezi Guelfy a Ghibellini vyústila ve výhru obchodních rodin Geulfů. Převzali papežský monopol od rivalů z nedaleké Sieny a staly se tak výběrčími daní na místo papeže po celé Evropě. V roce 1306, Filip IV vyhostil židy z Francie. V roce 1307 Filip zajal Templářské rytíře a zabavil jejich majetek, který posloužil jako neoficiální pokladnice Francie. V roce 1311 vyhostil italské bankéře a zmocnil se jejich majetku. V roce 1327 Avinon má 43 poboček italských bankovních domů. V roce 1347 anglický král Eduard III nesplnil zavázanou půjčku. Později tak nastal bankrot florenských bank Peruzzi (1374) a Bardi(1353). Doprovázející růst italského bankovnictví ve Francii, byl začátkem penězoměnců Lombardů v Evropě, kteří se přestěhovali z měst do lemujících měst podél frekventované poutní cesty důležité pro obchod. Klíčové město v této době bylo Cahors, rodiště papeže Jana XXII, a Figeac. Možná to bylo proto, že termín Lombard je synonymem k Cahorsin ve středověké Evropě a znamenalo „zástavárník“. Banka Monte dei Paschi di Siena SPA(MPS) v Itálii, je nejstarší přeživší bankou na světě.

Dějiny bankovnictví 2. část

Náboženské omezení nároku na úrok

Většina ranných náboženských systémů na starověkém blízkém východě, a světské zákony z nich vyplývajích, původně nezakazovaly lichvu. Tyto společnosti považovali neživou hmotu jako za živou, podobně jako rostliny, zvířata a lidi, schopny se sami reprodukovat. Proto při půjčce „potravinových peněz“, či jakýchkoli peněžních žetonů, bylo oprávněné účtovat úrok. Potravinové peníze ve formách oliv, datlí, semen nebo zvířat se používali před 7000 tisíci lety a ne li ještě dříve. Mezopotámci, hittitové, féničané a egypťané legálně používali úrok, většinou stanoven státem. Thóra a další starší části Tanakhu kritizovali úrok, ale výklad zákazu se v písmech různil. Jeden společný jev byl, že bylo zakázané účtovat úrok hebrejcům, ale bylo povolené účtovat úrok ne-hebrejcům(gentiles). Nicméně Thora udává mnoho příkladů, kdy se toto ustanovení obcházelo.


Během pozdního starověku a středověku

Během 3. století našeho letopočtu, banky v Persii a jiných místech Sassanidského impéria byly vydávány dokumentární akreditivy, známé jako Sakks.(tzv. dnešní šek)
Muslimští obchodníci byli známy používáním šekového(sakk) systému od doby Harun al-Rashida (9.stol.n.l.) v Abbásově kalifátu. V 9. století muslimský podnikatel mohl uplatňovat šek v Číně, za zdroj investovaný v Bagdádu. Tato tradice se ještě více upevnila ve 13. a 14. století, během Mongolského císařství. Ve skutečnosti fragmenty nalezené v židovské části Káhiry ve 12. století prokázaly, že podobné šeky jsou podobné těm, které používáme dnes, jen byly menší pro menší náklady na papír. Obsahovali částku kterou kryly a sdělení „Nechť tak a tak je vyplaceno držiteli takové a takové množství“ Na šeku bylo uvedeno také datum a jméno.

Hebrejci byli vyloučeni z většiny profesí místními vládci, církví a cechy a tak byli vytlačeni do méně významných povolání ve společnosti, jako danění a výběr nájmů a půjčování peněz, mezitím úrok na finanční služeby byl na vzestupu díky růstu poptávky evropského obchodu.

Středověké obchodní trhy, takové jako v Hamburgu, přispívali k růstu bankovnictví nezvyklím způsobem: penězoměnci vydávali dokumenty, které byli splatné na cizích trzích, výměnou za tvrdou měnu. Tyto dokumenty mohly být vyplaceny buď na jiném zahraničním trhu, nebo na budoucím trhu, na místě vydání. Pokuď se vypláceli v následném období, byly poníženy o sazební úrok. Vlastně tyto dokumenty se vyvynuli do dnešních cenných papírů, které byly propláceny v jakékoli pobočce banky, která tento dokumet vydala. Tyto cenné papíry zjednodušili přepravu velkých obnosů, bez komplikací tahání velkých beden zlata a najímání ozbrojených stráží proti zlodějům.

Dějiny bankovnictví 1. část

Dějiny bankovnictví


Náboženské chrámy ve starověku pravděpodobně kolem 3000 př. n.l. sloužili jako první banky. Banky byly pravděpodobně před vývojem vzniku peněz. Vklady se z počátku týkaly obilí a později dalšího zboží včetně skotu, zemědělských nástrojů a nakonec i vzácné kovy jako zlato, ve formách tenkých plátů pro lehkou přepravu. Kláštery a paláce byly nejbezpečňejší pro ukládání zlata proto, že byly stále obývány a byli dobře stavěné. Posvátné místa také představovali další funkci a to jako odstrašující element pro rádo by zloděje Je mnoho záznamů o půjčkch z 18. stol. př. n. l. z Babylonu, které poskytovali kněží a mniši obchodníkům.


Nejstarší banky


Od dob Chammurapiho zákoníku, bankovnictví bylo velmi dobře rozvinuté na to, aby uplatňovalo práva v řízení bankovního provozu.

Starověké řecko je dalším důkazem bankovnictví. Řecké chrámy, jako soukromé a obecné entity, organizovali finanční transakce jako půjčky, vklady, směna měn a pravost mincí. Je zde také důkaz o úvěrech, pomocí něhož se klientovy vyplácel vklad, když lichvář v jednom přístavu vystavil směnku na vklad, tak v druhém městě mu ji proplatili bez rizik, které by klient musel podstoupit, při fyzické přepravě svých pěnez z bodu A do bodu B. Pythius, obchodní bankéř v Malé Asii na začátku 5. stol. př. n. l. byl první soukromý bankéř o kterém máme záznam. Mnoho prvních bankéřů v řeckých městských státech byly přistěhovalci bez občanských práv. Kolem roku 371 př. n. l. Pasion,otrok, se stal nejbohatším a nejslavnějším řeckým bankéřem, získal postupně jeho svobodu a Aténské občasntví. Rozmach úvěrů ve středomoří se odehrál ve 4. stol.př. n.l.

V Egyptě od nejčasnějších dob, se používalo jako platidlo obilí jako doplněk ke zlatu a drahým kovům a státní sýpky hráli roli bank. Když Egypt padl do područí řecké dynastie Ptolemajců (332 př.n.l. – 30 n.l.) mnoho státních sýpek bylo převedeno na síť obilných bank, řízené z Alexandrie, kde se vedly hlavní účetní záznamy pro celý Egypt. Tato bankovní síť fungovala jako obchodní úvěrový systém, v kterém účel plateb byl převod z jednoho účtu na druhý, bez fyzického přesunu peněz. Na konci 3. stol. př. n. l. neúrodný ostrov Delos v Egejském moři, byl znám jako velkolepý přístav a znám pro Apollonův chrám a stal jse tak prominentním bankovním střediskem.Stejně jak v Egyptě, platební transakce byly nahrazeny skutečnými úvěrovými inkasy a platby byli na základě jednoduchých principech účtu, který byl pro každého klienta. Na obranu proti hlavním soupeřům, Kartágo, Korint a Řím, důležitost ostrova Delos velmi vzrostla. Následně bylo přirozené, že banka na ostrově Delos byla vzorem k napodobení bank v Římě.

Starověký Řím zdokonalil administraci bankovnictví a přispěl větší regulací finančních institucí a finančních postupů. Úroky z úvěrů a vyplácení úroků z vkladů se staly více rozvinuté a soutěživé. Rozvoj římských bank byl omezen, nicméně, římané upřednostňovali obchodování s penězi. Za vlády římského císaře Galliena (260 – 268 n.l.), došlo k dočasnému rozdělení bankovního systému římských bank, protože odmítli obchodovat s měďěnými platidli, které produkovaly jeho mincovny. S nástupem Křesťanství, bankovnictví se stalo předmětem restrikcí, na úrok se zhlíželo jako nemorální jednání. Po pádu Říma, bankovnictví v západní Evropě bylo nefunkční, až do doby Templářů a křížáckých válek.

úterý 5. října 2010

Kubánské zemědělství: Kolaps a ekonomická reforma část 5.

Potencionální zemědělský obchod s USA

Od doby kdy Kuba započala s ekonomickými a politickými reformamy a ustavila demokratickou a pluralitní společnost, Spojené státy začli normalizovat svůj vztah ke Kubě a začli poskytovat Kubě pomoc. Ekonomické sankce by tak byli pozastaveny a započali by jednání a vzájemném obchodě. Nejpravděpodobnější kandidáti na export jsou cukr, citrusy, zelenina a tropické ovoce, mořské plody a tabák. I když některé produkty z Kuby by mohly být konkurencí pro Floridu, hodně kubánského doplňujícího a sezónního sortimentu by konkurencí nebylo. Kuba ještě stále dováží mnoho zemědělských produktů. Potravinové potřeby jsou produkty primárně z mírného pásma, které se staly pojítkem do všednodenní potravinové potřeby kubánců a nejsou snadno produkovatelné v místních podmínkách. Obecná shoda je, že USA vyváží do Kuby asi kolem 1 miliardy dolarů ročně. Tento odhad je srovnatelný s obchodem před revolucí roku 1959, USA obchoduje i s dalšími ostrovy Caribiku s srovnatelným sortimentem, který Kuba produkuje. Převážná část amerického exportu je rýže, hrubé zrna, fazole, mouka, a masné produkty. Před revolucí USA měli velké investice v živočišné výrobě, a zde je velký potenciál v tomto odvětví i pokračovat. Nedávná studia amerického úřadu pro osivo konstatovalo, že Kuba by importovala z USA až 500 000 tun krmného zrna ročně, pokuď by se uvolnilo obchodní embargo. Kubánský cukr, rýže a tabák je závislý na vnějších investicích k udržení výnosů. Palivo a ropné dovozy jsou také zásadní pro udržení kubánské produktivity. Amerika má taky velký exportní potenciál v dodávkách hnojiv, herbicidů, pesticidů, zemědělských strojů a dalších technologií. Rozvoj obchodu je v závislosti na růstu investic do kubánské ekonomiky. Kromě poskytování možností firmám pro jejich investice, by to znamenalo růst i pro kubánksou ekonomiku., generování vyšší spotřeby a odpovídající růst poptávky kubánského importu. Během devadesátých let, Kuba zvýšila svá čísla zahraničních ekonomických asociací. Tyto asociace se skládají z jednoho nebo více národních investorů a z jednoho a nebo z více zahraničních investorů, který tvoří buď sdílený výrobní podnik nebo zahraniční sdílenou asociaci, která má smlouvu na produkci výrobků , nebo poskytování služeb za účelem zisku. Přes 5 miliard dolarů zahraničních investic do Kuby bylo slibováno od započetí reforem, ale jen jedna miliarda dolarů bylazatím investována. Více jak 90 procent těchto investic pochází z Mexika, Kanady, Austrálie, Španělska, Jižní Afriky, Holandska, Brazílie a Chile. Hlavní cíle investic je turistika, důlní průmysl, telekomunikace a základní výroba. Zahraniční investice do zemědělství byli relativně malé k dnešnímu dni. Jen asi 10 procent investic směřovalo do zemědělství Kuby. Ulehčení sankcí USA na obchod a k němu spojené finance by vedlo k významnému počtu amerického kapitálu, který by mohl téci do Kuby a to převážně z Floridy. Zahraniční investice USA do zemědělství by hlavně byl cíl pro kubánský export a do aktivit produkce zeleniny. Kromě přímých investic, a vstupů do zemědělství by přinášelo významnou roli pro Kubu a kubánský průmysl, který by pravděpodobně byl poskytován ze zdrojů USA.


napsal: William Kost +01(202) 694-5226

wekost@econ.ag.gov

přeložil: Mehdi Zejnulahu

mehdi.zejnulahu@gmail.com

neděle 3. října 2010

Kubánské zemědělství: Kolaps a ekonomická reforma část 4.

Zelenina a tropické ovoce

Ovoce a zelenica jsou klíčová složka kubánské zemědělské produkce. Větší část z produkce je spotřebováno v místních trzích. Nicméně, sezónnost produkce vytváří potřeby pro zpracovatelskou produkci. Produkce poklesla v roce 1993, a v tento rok byly farmy sdruženy do UBPC ('Unidad Básica de Producción Cooperativa') a družstvům bylo povoleno prodávat díl z jejich produkce , dle cen stanovených státním trhem. Tímto se zlepšilo prostředí pro potencionální zisky jako výsledek zvýšení produkce. Nicméně, zpracovatelský průmysl byl zbržděn poklesem produkce v devadesátých letech, stejně tak i útlumem investic, regulovaním dodávek energií a nedostatkem deviz na podporu nákupů dovážených vstupů(hlavně konterjnery). Je zde trochu potenciál na rozšíření produkce tropického ovoce a čerstvé zeleniny na export, zejména vyplnit mezery na trhu. Nicméně, nedostatečné podmínky pro uskladňování a přepravu, jsou zřejmé omezující faktory. Vzhledem k omezení zdrojů, se Kuba musela psolehnout na ekologický přístup pěstování, než na biochemický přístup. Jako výsledek, Kuba je dnes čistě s ekologickým zemdědělstvím a tak hraje očividnou roli pro zaplnění amerického trhu s bio potravinami. Jakýkoli vývoz do USA, by musel být ve shodě s hygienickými a fytohygienickými předpisy USA. Ekologické prodkuty by měli splňovat podmínky ekologických předpisů.

Rybolov

Rybářský průmysl, který taky značně utrpěl pokles na začátku 90. let, se nyní pomalu uzdravuje a hraje důležitou složku pro zahraniční obchod Kuby. Na konci 70. let, většina zemí západní polokoule stanovilo omezení na 320 km okruh na teritoriální vody a zakázala Kubě vstup do těchto míst. Kubánské loďstvo bylo navrženo na rybolov v těchto vodách a tak byli nuceni k rybolovu v odlehlejších vodách s mnohem vyššími náklady.Toto zanechalo na kubánské loďstvo vysoce nákladný rybolov, jehož výnos z rybolovu byl značně nevýdělečný. Loďstvo bylo závislé na dodávkách Sovětské nafty a zhroucení Sovětského svazu, mělo viditelný dopad na vysoce produktivní těžbu kubánského loďstva. Pozůstatky kubánského rybolovu se zaměřili výhradně na rybolov cenných ryb, v blízkých vodách. Jako u zemědělství, kubánská vláda redukovala pohled na rybářské aktivity. Byly založeny rybářské družstva, stát byl vlastníkem loďstva, určovala finanční rozpočet na chod a určoval kvóty na tězbu, ale na přebytky uplatňovala měsíční odměny. Kuba měla výhodu nižších nákladů na produkci a přepravu s porovnáním s ostatními Caribskými ostrovy, které obchodovali s USA. Vzrůstající poprávka z americké strany po mořských plodech (langusty, růžové krevety, ryby (chňapal rudý, kanic). Kubánský výlov langust je v průměru 9 milionů kilo ročně, s porovnáním s 3 milióny se státem Florida. V současné době jsou langusty vyváženy do Japonska a Evropské unie. Od doby, kdy se 40% kubánských langust objevuje na trhu, když není na Floridě sezóna, Kuba tak obsáhne značnou část amerického trhu, bez přímé souteže s trhem langust na Floridě. Navíc, americký trh může lehce pojmout kubánskou produkci krevet a útesových ryb.


Tabák

Tabák je na pátém místě ve vedení v zahraničním obchodě. Kubánský tabák je znám svojí kvalitou a vůní. Je používán především pro výrobu doutníků. Tak jako s ostatními zemědělskými komoditami, tabák utrpěl obrovký pád s kolapsem Sovětského svazu. Pokračující nedostatek investic a nedostatek dodávek energie, obnova tabákového průmyslu byla velmi omezená.Kuba odhaduje, že pokrývá jen čtvrtinu světové poptávky po Havanských doutnících. Španělsko, Francie a Velká Británie stabilně investuje do kubánského tabákového průmyslu. Otevření obchodu s USA by znamenalo nové a vysoké investice do kubánského tabáku, jak doutníků, tak do surového tabáku, který by spracovávali továrny v USA.

pátek 1. října 2010

Kubánské zemědělství: Kolaps a ekonomická reforma 3. část

Cukr

Pro většinu tohoto století, Kuba zásobovala zahraničí svým cukrovarským průmyslem. Do roku 1960, USA obdrželi více než 33 procent svých spotřeb cukru z Kuby. Od roku 1960 do roku 1991, Sovětský Svaz vedl barter s Kubou za nízkou cenu ropy, za vysokou cenu cukru. Tak do roku 1992, kubánská ekonomika cukru se těšila jistým vysokým cenám – s malou snahou k rozvoji efektivity investic. Po revolučním roce 1959, kubánské vedení nařklo cukrovou produkci jako příčinu zaostalosti země. Když vláda opustila péči o cukrovou třtinu pro ostatní zemědělské komodity, cukrová výroba značně upadla. Produkce cukru spadla z průměrných 5,6 miliónu tun za rok v padesátých letech, na 5,2 milionů tun v šedesátých letech. V letech 1969-70 vláda pozměnila pohled a prohlásila cukr za páteř kubánské politiky. Hondoty produkce cukru se zvýšily v 70. letech na 6,4 miliónů tun ročně a v 80. letech to bylo až 7,7 tun cukru ročně. Po ztrátě podpory ze strany Sovětského Svazu, produkce cukru zkolabovala z 8,1 tun cukru ročně v roce 1989 na 4 milióny run ročně v roce 1993-1996 (Cuba news květen 1998) v roce 1998 tento report také uvedl nejhorší produkci cukru v historii a to 3 milióny tun cukru za rok. Kubánský problém s trhem cukru není v jeho exportu, ale s jeho produkcí. Většina kubánského cukru se vyrábí jako surový cukr, pro země, který ho pak dále zpracovává. Kuba z historického hlediska byla vždy s nízkým výnosem vysoko-nákladového cukru a měla problémy s jeho neefektivním hospodařením. Náklady na produkci byly průměrně 90 procent nad světovými cenamy trhu v roce 1986-90a nad 50-70 procent v letech 1996-97. Půmysl charakterizovali malé neučinné mlýny. Devadesát procent cukrových mlýnů byly vystavěnz před rokem 1925. Cukrovarnický průmysl byl zvláště postižen nedostatkem deviz na nákup potřebných výrobních postupů (hnojiva, olej, díků a zařízení) . Energetická krize také nabourala transportaci, která způsobila další snížení rafinování cukru. V reakci na pokles produkce, Kuba vytvořila UBPC ('Unidad Básica de Producción Cooperativa') a otevřela sektor pro zahraniční investice do pomoci s modernizací a expanzi hroutících kapacit (jistiny, úroky a část ze zisku je placena v podobě cukru). Díky pobídce zahraničních investic, kubánská produkce cukru a exportu mohla vzrůst. Nicméně, současná situace na trhu a nejistá situace na Kubě, vidí pravděpodobnost dlouho trvajících investic do cukrovarnictví, jako velmi vzdálené.





Citrusy

Kuba je třetí největší vývozce grapfuitů na světě, za spojenými státy a Israelem. Kubánské citrusy se exportují do obou trhů, jak do přímého, tak do spracovatelského. Padesát procent z produkce citrusů jsou grapfruity. Pomeranče (60%) a grepy (36%) jsou převážnou části celé citrusové produkce Kuby. Sklizeň grepů začíná na Kubě v polovině srpna. Pokuď by se embargo uvolnilo, takto brzská sklizeň by mohla ovlivnit americké trhy v srpnu a září, kdy dodávky citrusů jsou velmi nízké. Kubánské pomeranče jsou Valencia (stejně jak na Floridě) a , protože obsahují semínka a díky vzhledu, by nekonkurovali na přímých trzích a to ani v Californii, a ani na Floridě, která jsou také odrůdy Valencia. Většina z nich je vyvázena do západní Evropy. Kuba také produkuje Perské limety, které poptává USA, protože v USA je produkce těchto citrusů malá. Mexico je současný hlavní dodavatel, ale kubánské Perské limety by mohli být soutaži vhodné na americkém trhu, pokuď by obchod s USA fungoval. Kromě toho , zpracovatelský průmysl jako vedlejší produkty – lisované oleje, citrusové džusy a pektin – by mohli vstoupit na americký trh a tak začít soutěžit. Naopak Florida, má potenciál být hlavním dodavatelem technologiía investic do kubánské produkce citrusů.

čtvrtek 30. září 2010

Kubánské zemědělství: Kolaps a ekonomická reforma část 2.

Univerzita na Floridě fakulta Agrokulturního obchodu a rozvoje




Vládní reformy
Počátek ekonomického ozdravení



Kubánská vláda reagovala na ekonomickou krizi velkým programem reforem. Zahájením na trh-orientovaných reforem se umožňili investice ze zahraničí a podpora dizertifikovaného exportu. Toto byly hlavní programy reforem pro znovuoživení kubánského hospodářství. V roce 1990 Kuba vyhlásila „Mimořádné období v době míru“ ekonomické úspory proti důsledkům ztráty podpory ze Sovětského Svazu. Program na příděl jídla, pohoných látek, elektřiny. Byla dána přednost místní produkci potravin, rozvoj turismu a biotechnologii. Zhroucení produkce trhu s cukrem a slabé vyhlídky tohoto odvětví, poskytla širší spektrum pro obdělávání zemědělské půdy. V roce 1993 Kubánská vláda sestavila novou formu spolupráce – UBPC-Basic Unit of Cooperative Production(zakladní útvar pro družstevní výrobu), zahájila tak, rozdělování velkých státních statků. Zatímco právně země zůstává státní, tak zemědělské družstva mají právo obdělávat půdu a rozhodovat o jejich produkci. Stát ještě poskytuje marketing, technickou pomoc a zemědělské investice. Stát výrobci určoval měsíční kvótu, kterou musí splnit na zemědělstké půdě a přebytky si mohl prodávat sám za sebe. V roce 1994, stát ustanovil zemědělské družstva a trhy, kde dle pravidel volného trhu se s nimi obchodovalo. Zemědělské trhy tak obhospodařují 25-30 procent družstevní výroby dostupnou kubánským spotřebitelům.

Kuba také podpořila vznik zahraničních „ekonomických asociací“, které dovolovali zahraniční investice do turistiky, báńského průmyslu, telekomunikací, výroby, a budování sektorů v kubánské ekonomice. K dnešnímu dni, zahraniční investice v zemdělství jsou poměrně malé, ačkoli asociace byly vytvořeny pro citrusy, tabák, cukr a rýži. Kuba taky podporuje investice do nevývozních aktivit jako je rozvoj turistických oblastí. Od počátku ekonomic kých reforem, růst HDP, spotřeby a produkce ukazují znaky ozdravení vývoje. Hlavní oblasti růstu v Kubánské ekonomice jsou turistika, těžba niklu, rybolov, výroba, tabákový průmysl a zelenina. Kubánský export se začíná více rozdělovat (50% Evropa, 25 procent Kanada a Latinská amerika, a 20 procent Asie). Plody moře staly hlavním zdrojem kubánského exportu. Růst byl velmi prudký, Kuba má přírodní zdroje a ty navíc byly výhodou k pokračování a expansi turistického ruchu. Turismus je teď nejvetším příjmem do státního rozpočtu a to v roce 1996 bylo 1,4 miliard USD, v porovnání s 900 miliony USD z produkce cukru, která je největším exportním produktem. Nicméně, 70 procent se zase vrací do investic, pro vlastní chod turismu na Kubě. Od té doby, co začli ekonomické reformy na Kubě, zůstává několik problémů. Kubánský zahraniční obchod je v pokračujícím útlumu a nedostatek enrgetických zdrojů je stále nedostatek. Zemědělská produkce se ještě nedostala na úroveň před krizí. Průmyslová infrastruktura zůstává v bídném stavu, a investice pro jejich obnovu váznou. Stálé problémy Kuby jsou na tolik vážné, že strádání je stále viditelné.


Předpoklady na zemědělský export Kuby

Mnoho kubánských produkovaných komodit byly shledány jako vhodné pro vývoz, nebo jako pro obnovu investičního vztahu s Americkými státy. Komodity jako cukr, citrusy, zelenina, tropické ovoce a ryby podle University státu Florida – Havanská universita obor Kubánská ekonomie zemědělství a rybolovu. Pokračující studie byla zveřejněna na semináři sponzorována Universitou na Floridě – Mezinárodní zemědělský obchod a rozvoj centra pro Národní politiku zemědělství. Tato studie byla vydána 31. Března roku 1998 se zaměřením na:

Role zemědělského odvětví na Kubě, Intergrace do globální ekonomie a strukura budoucí ekonomie: Následky na zemědělství státu Florida a Spojených států amerických.

Kubánská ekonomická geografie

Kuba je největší ostrovní zemí v Caribiku, 150 kilometru jižně od Key West na Floridě. Na Kubě je tropické klima, tvořené pasáty, s krajinou od rovin k pahorkatiním, kopcům až po hory na jiho východě. Hlavní přirodní zdroje jsou kobalt, nikl, železná ruda, měď, mangan, sůl, dřevo a sklo. Hlavní složky pro směný obchod je turismus, cukr, nikl, mořské plody a tabák. Kuba má 11 miliónů obyvatel a mezi roční nárůst je 0,4%. Šedesát procent obyvatel Kuby byli narozeni po revolučním roce 1959 a průměrný věk je 23 let. Gramotnost je více jak 95%. Kuba má skoro dohromady tolik území, jako když se spojí všechny Caribské ostrovy dohromady. S rozlohou 11 milióny hektarů, se Kuba rovná americkému státu Ohio nebo tři čtvrtiny rozlohy státu Florida.
Asi 60 procent území je obděláváno zemědělstvím. Sedmdesát procent zemědělské půdy je obděláváno a dvacent procent obdělávané půdy je zavlažová no. Vzhledem k vysokému odlesňování, vysokým nákladům k transportu vody k zavlažování, vysoké koncentraci těžkých minerálů a znečištění, Kuba čelí problémům s nedostatkem vodních zdrojů. Asi na 40% obdělávané půdy se pěstuje cukrová třtina a asi na 11% se pěstuje zelenina. Cukrový průmysl byl největším průmyslem na Kubě, a to hlavně v osmdesátých letech. Zaměstnával až jednu šestinu obyvatel a asi jedna třetina Kubánských zdrojů (půda, další investice) byla nutná k cukrovarské výrobě. Cukr se podílel asi 80% na hodnotě Kubánského exportu a přispíval tak 10% kubánskému HDP.

úterý 28. září 2010

Kubánské zemědělství: Kolaps a ekonomická reforma část 1.

Kubánské zemědělství: Kolaps a ekonomická reforma
Revize ekonomického výzkumu pro státní statistický úřad USA, Zěmědělský výhled/Říjen 1998 Kubánské zemědělství: Kolaps a ekonomická reforma

zdroj: http://www.ers.usda.gov/publications/agoutlook/oct1998/ao255h.pdf

Kuba reagovala z části na současnou (1993) hospodářskou krizi otevřením ekonomiky na tržní síly a zaměřila se více otevřenému obchodu s ostatními zeměmi v regionu. Z hlediska rozlohy, počtu obyvatel a zemědělské produkce, Kuba dominuje Karibiku. Pokud by se Kuba rozhodla připojit se ke globální tržní ekonomikce, její hospodářský vliv by se mohl výrazně zvýšit. Pokuď by se otevřel obchod mezi USA-Kubou, Kuba má potenciál stát se novým zdrojem pro americký zemědělský trh
a zdrojem dovozu potravin do USA. Nové cíle pro investice USA na Kubě, a také jako hlavní konkurent USA na export zemědělstké vyroby (zejména těch, na Floridě), a taky jako destinace pro turisty.

Kolaps kubánského hospodářství

Nedávné hospodářské dějiny Kuby lze rozdělit do tří období vymezené dvěma hlavními událostmi: v roce 1959 komunistická revoluce, a zhroucení centrálně plánovaných ekonomik východní Evropy v roce 1989 a Sovětského svazu v roce 1991. V před-revolučním období, kubánské zdroje byly soustředěny v rukou malé hrsty obyvatel. Osm procent majitelů půdy kontrolovalo více než 70 procent pozemků, a vlastníci USA kontrolovaných 25 procent kubánské půdy. Investice USA byly diverzifikované v celé ekonomice. V zemědělství, mnoho velkých amerických firmem investovalo do cukru, dobytku, a tabáku. V tomto období, byly kubánská a USA ekonomika cukru pevně integrovaná, a více než polovina kubánského vývozu cukru šlo do USA, poskytovat více než jedenu-třetinu z cukru, dovozu doUSA. Castrova revoluce ukončila koncentraci zdrojů a znárodnil velkou část ekonomiky. Vztahy s USA se zhoršili. USA přerušil diplomatické vztahy s Kubou v roce 1961 a
uložila obchodní a finanční embargo v roce 1962. Embargo bylo ještě více přitaženo legislativní změnou Kubánským demokratickým aktem (Cuban democratic Act) v roce 1992 a aktem Kubánské svoboy a demokratické vzájemnosti (Cuban Liberty and Democratic Solidarity Act – Helms - Burton) v roce 1996. Legislativa z roku 1992 penalizovala země jejichž loďe by se vylodili na Kubě a udělovala presidentu možnost postihnout země, které by s Kubou obchodovali a zabránit těmto zemím obchodu s USA a prodloužit postižení embarga i na tyto země. Kuba spoléhala na více vzdálené dodavatele a trhy z Evropy a Asie. Jakmile loď vplula do přístavu na Kubě, už tato loď nemohla vplout do vod USA. Kuba také musela používat dražší loďe pro přepravu a také platit vyšší poplatky při kotvení i u mimo amerických přístavů. To vše vedlo k zvýšení nákladů na dovoz a k snižení produktivty kubánské ekonomiky, zvýšení cen za potraviny a ohromné nedostatky potravin, které se opakovaly v roce 1998 díky velkému suchu.
Následování komunistické revoluce vedená Castrem, mělo za následek obrovskou závislost na Sovětské pomoci. Kubánská ekonomika byla založena na exportu cukru do bývalého Sovětského svazu a jeho filiálek komunistických režimů po východní Evropě. Sověti obchodovali s Kubou výměnu nafty za ceny cukru, které byli nad míru vysoké ( 51 centů za 1 libru cukru, když průměr na ostatních trzích bylo 6 centů), takže pro Kubu to byl výhodný ekonomický vztah. Kubánská produkce cukru byla v rozmezí od 4 do 8 milionů tun během 60., 70. a 80 let. Sovětská pomoc byla největší zbraní na negativní ekonomický dopad na embargo USA a přispívala jednou čtvrtinou HDP v řádě několika let.
S pádem centrálního plánování ekonomik východo evropských zemí v roce 1989 a rozpad Sovětského Svazu v roce 1991, bylo obrovskou ztrátou s dopadem na trh a ztráta hlavní spolupráce se zahraničím. Jako výsledek, Kubánská ekonomika zkolabovala a důsledek embarga se plně projevil. Ztráta levné nafty od sovětů nastolila energetickou krizi. Kubánský zahraniční obchod se propadl o 75% a ekonomická produktivita se propadla o 50 procent. Od roku 1994, zemědělská produkce se propadla o 54 procent s porovnáním s úrovní v roce 1989. Zvláště se to projevilo na produkci cukru a tabáku. Spotřeba potravin se propadla o 36 procent. Dení kalorický příjem spadkl z deních 2,908 kalorií , na 1863 kalorii za den v roce 1993. (americké ministerstvo zdravotnictví doporučuje 2,100 – 2,300 kalorií na den) U občanů, kteří byli závislí na státu, jako děti a staří lidé, se propad příjmu kalorií na den dostal na 1450 kalorií.

úterý 7. září 2010

JOHN P. HOLDREN ECOSCIENCE: POPULATION, RESOURCES, ENVIRONMENT

POPULATION CONTROL: DIRECT MEASURES
Before any really effective population control can be established, the political leaders, economists, national planners, and others who determine such policies must be convinced of its necessity. Most governments have been reluctant to try measures beyond traditional family planning that might be effective because they considered them too strong, too restrictive, and too much against traditional attitudes. They are also, reasonably enough, concerned about resistance from political opponents or the populace at large. In many countries such measures may never be considered until massive famines, political unrest, or ecological disasters make their initiation imperative. In such emergencies, whatever measures are economically and technologically expedient will be likeliest to be imposed, regardless of their political or social acceptability. A case in point was the sudden imposition in 1976 of compulsory sterilization in some Indian states and for government employees in Delhi, following two decades of discouraging results from voluntary family planning.
People should long ago have begun exploring, developing, and discussing all possible means of population control. But they did not, and time has nearly run out. Policies that may seem totally unacceptable today to the majority of people at large or to their national leaders may be seen as very much the lesser of evils only a few years from now. The decade 1965-1975 witnessed a virtual revolution in attitudes toward curbing population growth among LDC leaders, if not necessarily among their people. Even family planning, easily justified on health and welfare grounds alone and economically feasible for even the poorest of countries, was widely considered totally unacceptable as a government policy as recently as 1960.
Among objections to population control measures cited by demographer Bernard Berelson in 1969 were the need for improved contraceptive technology; lack of funds and trained personnel to carry out all proposed programs; doubt about effectiveness of some measures, leading to failure to implement them; and moral objections to some proposals such as abortion, sterilization, various social measures, and especially to any kind of compulsion. 92
Most objections to population control policies, how-
____________________
91 Thomas Frejka, The future of population growth: alternative paths to equilibrium.
92 See Berelson's Beyond family planning, for a conservative view of potential measures for population control. Since 1969, Berelson has found many formerly unacceptable measures to have become much more acceptable: for instance, An evaluation of the effects of population control programs; and Freedman and Berelson, The record of family planning programs, published in 1974 and 1975 respectively.

ever, can be overcome or are likely to disappear with time and changing conditions; indeed many of them already have. Contraceptive technology has been improved in recent years (see Appendix 4). Promising methods of birth control that are not now technologically possible should also be developed, so that they can be made available. 92a Further generous assistance from developed countries could remove remaining economic and lack of personnel barriers to population-control programs in LDCs. The effectiveness of a measure can only be evaluated after it has been tried. Moral acceptability is very likely to change as social and economic conditions change in most societies, as demonstrated by the reversal of abortion policies in many countries between 1967 and 1975.
The struggle for economic development in the LDCs is producing considerable social upheaval, which will particularly affect such basic elements of society as family structure. Radical changes in family structure and relationships are inevitable, whether population control is instituted or not. Inaction, attended by a steady deterioration in living conditions for the poor majority, will bring changes everywhere that no one could consider beneficial. Thus, it is beside the point to object to population-control measures simply on the grounds that they might change the social structure or family relationships.
Among proposed general approaches to population control are family planning, the use of socioeconomic pressures, and compulsory fertility control. Maximum freedom of choice is provided by traditional family planning; but family planning alone should not be regarded as "population control" when it includes no consideration of optimum population size for the society and makes no attempt to influence parental goals.
The use of abortion and voluntary sterilization to supplement other forms of birth control can quite properly be included as part of family planning and made available at costs everyone can afford. This, of course, has been done in a few countries with considerable apparent success ( Table 13-4 ). Moreover, there is still a good deal of room for expansion of family planning services in LDCs, where they are not yet available to more than a fraction of most populations. Family planning programs not only provide the means of contraception, but, through their activities and educational campaigns, they spread the idea of birth control among the people. These programs should be expanded and supported throughout the world as rapidly and as fully as possible, but other measures should be instituted immediately as well. Given the family size aspirations of people everywhere, additional measures beyond family planning will unquestionably be required in order to halt the population explosion -- quite possibly in many DCs as well as LDCs.
Socioeconomic Measures
Population control through the use of socioeconomic pressures to encourage or discourage reproduction is the approach advocated by, among others, demographer Kingsley Davis, who originated many of the following suggestions. 93 The objective of this approach would be to influence the attitudes and motivations of individual couples. An important aspect would be a large-scale educational program through schools and communications media to persuade people of the advantages of small families to themselves and to their society. Information on birth control, of course, must accompany such educational efforts. This is one of the first measures that can be adopted, and it has been increasingly employed in many of the more active family planning programs in LDCs. It has also been used in some DCs, notably the U.S. and England, mainly, but not entirely, by private groups such as Planned Parenthood and ZPG.
As United States taxpayers know, income tax laws have long implicitly encouraged marriage and childbearing, although recent changes have reduced the effect somewhat. Such a pronatalist bias of course is no longer appropriate. In countries that are affluent enough for the majority of citizens to pay taxes, tax laws could be adjusted to favor (instead of penalize) single people,
____________________
92a Unfortunately, this area is still being seriously neglected. It has been estimated that funds could fruitfully be tripled over 1974 levels to take advantage of existing knowledge and trained personnel in research on reproduction and development of new contraceptives. ( M. A. Koblinsky, F. S. Jaffe, and R. O. Greep, Funding for reproductive research: The status and the needs.) See also Barbara J. Culliton, "Birth control: Report argues new leads are neglected" ( Science, vol. 194, pp. 921-922, November 26, 1976) for a discussion of a forthcoming Ford Foundation Report, Reproduction and human welfare.
93 Davis, Population policy.


working wives, and small families. Other tax measures might also include high marriage fees, taxes on luxury baby goods and toys, and removal of family allowances where they exist.
Other possibilities include the limitation of maternal or educational benefits to two children per family. These proposals, however, have the potential disadvantage of heavily penalizing children (and in the long run society as well). The same criticism may be made of some other tax plans, unless they can be carefully adjusted to avoid denying at least minimum care for poor families, regardless of the number of children they may have.
A somewhat different approach might be to provide incentives for late marriage and childlessness, such as paying bonuses to first-time brides who are over 25, to couples after five childless years, or to men who accept vasectomies after their wives have had a given number of children. 94 Lotteries open only to childless adults have also been proposed. The savings in environmental deterioration, education, and other costs would probably justify the expenditure. All of these measures, of course, suffer the drawback of influencing the poor to a greater degree than the rich. That would be unfortunate, since the addition of a child to an affluent family (which has a disproportionate impact on resources and environment) is in many ways more harmful to society than the addition of a child to a poor family.
Adoption to supplement small families for couples who especially enjoy children can be encouraged through subsidies and simplified procedures. It can also be a way to satisfy couples who have a definite desire for a son or daughter; further research on sex determination should be pursued for the same reason. A special kind of social-security pension or bond could be provided for aging adults who have few or no children to support them in their old age.
The latter idea, proposed in detail by economist Ronald Ridker, has been tried with some success on tea estates in southern India. 95 As implemented, the plan made monthly deposits in a pension fund for each female worker enrolled in the plan as long as she spaced her children at least three years apart and had no more than three. If more children were born, the payments were reduced. Since managers of the tea estates were already paying maternity and health benefits, the costs of the pension fund were at least partially offset by savings from those. A large majority of the women signed up for the program, and within the first four years there were substantial drops not only in fertility, but in infant mortality and in worker absenteeism. 96 The first pilot project included only about 700 women; it remains to be seen whether implementation of the pension plan on other tea estates and in other situations in India will be equally successful.
There are many possibilities in the sphere of family structure, sexual mores, and the status of women that can be explored. 97 With some exceptions, women have traditionally been allowed to fulfill only the roles of wife and mother. Although this has changed in most DCs in recent decades, it is still the prevailing situation in most LDCs, particularly among the poor and uneducated. Anything that can be done to diminish the emphasis upon these traditional roles and provide women with equal opportunities in education, employment, and other areas is likely to reduce the birth rate. Measures that postpone marriage and then delay the first child's birth also help to encourage a reduction in birth rates. The later that marriage and the first child occur, the more time the woman will have to develop other interests. One of the most important potential measures for delaying marriage, and directly influencing childbearing goals as well, is educating and providing employment for women.
Women can be encouraged to develop interests outside the family other than employment, and social life could be centered around these outside interests or the couple's work, rather than exclusively within the neighborhood and family. Adequate care for pre-school children should be provided at low cost (which, moreover, could provide an important new source of employment). Provision of child care seems more likely to encourage employment outside the home, with concomitant low reproduction, than to encourage reproduction. Women represent a
____________________
94 A study has been made of the economic feasibility of such a policy for the United States by Larry D. Barnett ( Population policy: payments for fertility limitation in the U.S.).
95 Synopsis of a proposal for a family planning bond; and Saving accounts for family planning, an illustration from the tea estates of India.
96 V. I. Chacko, Family planners earn retirement bonus on plantations in India.
97 Judith Blake, Demographic science and the redirection of population policy; Reproductive motivation; Alice Taylor Day, Population control and personal freedom: are they compatible?
large, relatively untapped pool of intellectual and technical talent; tapping that pool effectively could help reduce population growth and also would provide many other direct benefits to any society.
Social pressures on both men and women to marry and have children must be removed. As former Secretary of Interior Stewart Udall observed, "All lives are not enhanced by marital union; parenthood is not necessarily a fulfillment for every married couple." 98 If society were convinced of the need for low birth rates, no doubt the stigma that has customarily been assigned to bachelors, spinsters, and childless couples would soon disappear. But alternative lifestyles should be open to single people, and perhaps the institution of an informal, easily dissolved "marriage" for the childless is one possibility. Indeed, many DC societies now seem to be evolving in this direction as women's liberation gains momentum. 99 It is possible that fully developed societies may produce such arrangements naturally, and their association with lower fertility is becoming increasingly clear. In LDCs a childless or single lifestyle might be encouraged deliberately as the status of women approaches parity with that of men.
Although free and easy association of the sexes might be tolerated in such a society, responsible parenthood ought to be encouraged and illegitimate childbearing could be strongly discouraged. One way to carry out this disapproval might be to insist that all illegitimate babies be put up for adoption -- especially those born to minors, who generally are not capable of caring properly for a child alone. 100 If a single mother really wished to keep her baby, she might be obliged to go through adoption proceedings and demonstrate her ability to support and care for it. Adoption proceedings probably should remain more difficult for single people than for married couples, in recognition of the relative difficulty of raising children alone. It would even be possible to require pregnant single women to marry or have abortions, perhaps as an alternative to placement for adoption, depending on the society.
Somewhat more repressive measures for discouraging large families have also been proposed, such as assigning public housing without regard for family size and removing dependency allowances from student grants or military pay. Some of these have been implemented in crowded Singapore, whose population program has been counted as one of the most successful.
All socioeconomic measures are derived from knowledge of social conditions that have been associated with low birth rates in the past. The more repressive suggestions are based on observations that people have voluntarily controlled their reproduction most stringently during periods of great social and economic stress and insecurity, such as the Depression of the 1930s. 101 In a sense, all such proposals are shots in the dark. Not enough is known about fertility motivation to predict the effectiveness of such policies. Studies by demographer Judith Blake 102 and by economist Alan Sweezy 103 for instance, have cast serious doubt on the belief that economic considerations are of the greatest importance in determining fertility trends. Sweezy has shown that the decline of fertility in the 1930s in the United States was merely a continuation of an earlier trend. If their views are correct, then severely repressive economic measures might prove to be both ineffective and unnecessary as a vehicle for population control, as well as socially undesirable. At the very least, they should be considered only if milder measures fail completely.
Involuntary Fertility Control
The third approach to population limitation is that of involuntary fertility control. Several coercive proposals deserve discussion, mainly because some countries may ultimately have to resort to them unless current trends in birth rates are rapidly reversed by other means. 104 Some
____________________
100 The tragedy of teenage single mothers in the U.S. is described by Leslie Aldridge Westoff in Kids with kids. The adverse health and social effects of teenage child-bearing in an affluent society have recently been documented by several studies. One good sample can be found in a special issue of Family planning perspectives, Teenagers, USA.
101 Richard A. Easterlin, Population, labor force, and long swings in economic growth. Further discussion of Easterlin's ideas can be found in Deborah Freedman, ed., Fertility, aspirations and resources: A symposium on the Easterlin hypothesis.
102 Are babies consumer durables? and Reproductive motivation.
103 The Economic explanation of fertility changes in the U.S.
104 Edgar R. Chasteen, The case for compulsory birth control.
98 1976: Agenda for tomorrow.
99 Judith Blake, The changing status of women in developed countries; E. Peck and J. Senderowitz (eds.), Pronatalism, the myth of mom and apple pie; Ellen Peck, The baby trap.
involuntary measures could be less repressive or discriminatory, in fact, than some of the socioeconomic measures suggested.
In the 1960s it was proposed to vasectomize all fathers of three or more children in India. The proposal was defeated then not only on moral grounds but on practical ones as well; there simply were not enough medical personnel available even to start on the eligible candidates, let alone to deal with the new recruits added each day! Massive assistance from the developed world in the form of medical and paramedical personnel and/or a training program for local people nevertheless might have put the policy within the realm of possibility. India in the mid-1970s not only entertained the idea of compulsory sterilization, but moved toward implementing it, perhaps fearing that famine, war, or disease might otherwise take the problem out of its hands. This decision was greeted with dismay abroad, but Indira Gandhi's government felt it had little other choice. There is too little time left to experiment further with educational programs and hope that social change will generate a spontaneous fertility decline, and most of the Indian population is too poor for direct economic pressures (especially penalties) to be effective.
A program of sterilizing women after their second or third child, despite the relatively greater difficulty of the operation than vasectomy, might be easier to implement than trying to sterilize men. This of course would be feasible only in countries where the majority of births are medically assisted. Unfortunately, such a program therefore is not practical for most less developed countries (although in China mothers of three children are commonly "expected" to undergo sterilization).
The development of a long-term sterilizing capsule that could be implanted under the skin and removed when pregnancy is desired opens additional possibilities for coercive fertility control. The capsule could be implanted at puberty and might be removable, with official permission, for a limited number of births. No capsule that would last that long (30 years or more) has yet been developed, but it is technically within the realm of possibility.
Various approaches to administering such a system have been offered, including one by economist Kenneth Boulding. 105 His proposal was to issue to each woman at maturity a marketable license that would entitle her to a given number of children -- say, 2.2 in order to have an NRR = 1. Under such a system the number could be two if the society desired to reduce the population size slowly. To maintain a steady size, some couples might be allowed to have a third child if they purchased "decichild" units from the government or from other women who had decided not to have their full allotments of children or who found they had a greater need for the money. Others have elaborated on Boulding's idea, discussing possible ways of regulating the license scheme and alternative ways of alloting the third children. 106 One such idea is that permission to have a third child might be granted to a limited number of couples by lottery. This system would allow governments to regulate more or less exactly the number of births over a given period of time.
Social scientist David Heer has compared the social effects of marketable license schemes with some of the more repressive economic incentives that have been proposed and with straightforward quota systems. 107 His conclusions are shown in Table 13-5.
Of course, a government might require only implantation of the contraceptive capsule, leaving its removal to the individual's discretion but requiring reimplantation after childbirth. Since having a child would require positive action (removal of the capsule), many more births would be prevented than in the reverse situation. Certainly unwanted births and the problem of abortion would both be entirely avoided. The disadvantages (apart from the obvious moral objections) include the questionable desirability of keeping the entire female population on a continuous steroid dosage with the contingent health risks, and the logistics of implanting capsules in 50 percent of the population between the ages of 15 and 50.
Adding a sterilant to drinking water or staple foods is a suggestion that seems to horrify people more than most proposals for involuntary fertility control. Indeed, this
____________________
105 The meaning of the 20th century, pp. 135-136.
106 Bruce M. Russett, Licensing: for cars and babies; David M. Heer, Marketing licenses for babies; Boulding's proposal revisited.
107 Ibid.


TABLE 13-5
Evaluation of Some Relatively Coercive Measures for Fertility Reduction
Effect Marketable license systems Financial incentive systems Quota systems
Boulding proposal
for baby licenses Baby licenses
that may be sold
or lent at interest
to the government Monthly subsidy
to persons
with no more than
two children Monthly tax
on persons
with more than
two children One-time tax
for excess babies
over two Identical quota
for all couples
Restriction on
individual
liberty Moderately severe Moderately severe Moderately severe Moderately severe Moderately severe Very severe
Effect on quality
of children's
financial
support Probably
beneficial Probably
beneficial Unknown Unknown Probably
beneficial Slightly beneficial
Effectiveness and
acceptability of
enforcement
mechanisms Effective
enforcement at
possible price
of depriving
some children
of a family
environment Effective
enforcement at
possible price
of depriving
some children
of a family
environment Fairly effective
enforcement Fairly effective
enforcement Effective
enforcement at
possible price
of depriving
some children
of a family
environment Effective
enforcement at
possible price
of depriving
some children
of a family
environment
Effectiveness for
precise
regulation of
the birth rate Moderate High Low Low Low Moderate
Source: Adapted from David Heer, Marketing licenses.
would pose some very difficult political, legal, and social questions, to say nothing of the technical problems. No such sterilant exists today, nor does one appear to be under development. To be acceptable, such a substance would have to meet some rather stiff requirements: it must be uniformly effective, despite widely varying doses received by individuals, and despite varying degrees of fertility and sensitivity among individuals; it must be free of dangerous or unpleasant side effects; and it must have no effect on members of the oposite sex, children, old people, pets, or livestock.
Physiologist Melvin Ketchel, of the Tufts University School of Medicine, suggested that a sterilant could be developed that would have a very specific action -- for example, preventing implantation of the fertilized ovum. 108 He proposed that it be used to reduce fertility levels by adjustable amounts, anywhere from 5 to 75 percent, rather than to sterilize the whole population completely. In this way, fertility could be adjusted from time to time to meet a society's changing needs, and there would be no need to provide an antidote. Contraceptives would still be needed for couples who were highly motivated to have small families. Subfertile and functionally sterile couples who strongly desired children would be medically assisted, as they are now, or encouraged to adopt. Again, there is no sign of such an agent on the horizon. And the risk of serious, unforeseen side effects would, in our opinion, militate against the use of any such agent, even though this plan has the advantage of avoiding the need for socioeconomic pressures that might tend to discriminate against particular groups or penalize children.
Most of the population control measures beyond family planning discussed above have never been tried. Some are as yet technically impossible and others are and probably will remain unacceptable to most societies (although, of course, the potential effectiveness of those least acceptable measures may be great).
Compulsory control of family size is an unpalatable idea, but the alternatives may be much more horrifying. As those alternatives become clearer to an increasing number of people in the 1980s, they may begin demanding such control. A far better choice, in our view, is to expand the use of milder methods of influencing family size preferences, while redoubling efforts to ensure that the means of birth control, including abortion and
____________________
108 Fertility control agents as a possible solution to the world population problem, pp. 687-703.


sterilization, are accessible to every human being on Earth within the shortest possible time. If effective action is taken promptly against population growth, perhaps the need for the more extreme involuntary or repressive measures can be averted in most countries.
POPULATION CONTROL AND DEVELOPMENT
Population control cannot be achieved in a social or economic vacuum, of course. To formulate effective population control measures, much greater understanding is needed about all peoples' attitudes toward reproduction, and how these attitudes are affected by various living conditions, including some that seem virtually intolerable to people in developed countries. Even more, it is essential to know what influences and conditions will lead to changes in attitudes in favor of smaller families.
The economists and demographers who believed that urbanization and industrialization of LDCs would automatically induce a demographic transition in those societies seem to have been disastrously wrong. While they waited for the birth rate to fall, one billion people were added to the human population. At the very least, it is obvious that the causes of demographic transitions are far more complex than was once believed. But the social scientists may have been wrong mainly in their approach. Many aspects of modernization may indeed have important influences on reproductive behavior.
Such influences, of course, fall outside the purview of population programs; they are an integral part of development as it affects -- or fails to affect -- each member of a society. When development is the kind that improves the living conditions of everyone down to the poorest farm worker, development that starts at the grass roots level, then there is hope that poverty, hunger, disease, and hopelessness might be reduced -- and along with them the desire for many children. 109
The general problems of LDC development are discussed in detail in Chapter 15, but its indirect effects on fertility are worth mentioning here. While no one factor of development can be singled out as ever having "triggered" a decline in fertility -- no particular level of infant mortality or per-capita GNP, for instance -- a constellation of factors does often seem to be associated with such declines. Among these are rural development and land reform favoring small, family-owned farms; availability of adequate food, basic health care, and education (especially of women) to the entire population; industries favoring labor-intensive, rather than capitalintensive, means of production; and a relatively small income gap between the richest and poorest segments of the population. 110
Table 13-6 compares some of these interrelated factors in nine less developed nations, four of which have shown significant drops in fertility since 1960 and five of which have not. While each of the nine countries, like nearly all LDCs, exhibits some of the salient factors listed above, those with substantially reduced fertility much more commonly manifest them. Understanding of the important influences on reproductive behavior and how they operate is so far sketchy at best. Achieving a solid base for population policy may be one of the most important -and perhaps most difficult -- research assignments for the next decade.
Since the goals of both development and population control are supposedly identical -- an improvement in the well-being of all human beings in this and future generations -- it seems only reasonable to plan each to reinforce the other. Emphasis accordingly should be placed on policies that would further the goals of both family limitation and development -- for example, rural development and land tenure reform; increased agricultural output; universal primary education for children; old-age support schemes; and improved health care and nutrition, especially for mothers and children.
Survival of human society nevertheless seems likely to require the imposition of direct population control measures beyond family planning in most LDCs. There is no guarantee that processes of modernization can quickly enough induce the necessary changes in attitudes that might bring growth to a halt. High priority should be given to stimulating those attitude changes and counteracting the effects of pronatalist traditions.
____________________
109 William Rich, Smaller families through social and economic progress; Kocher, Rural development; Grant, Development.
110 Ibid. See also Freedman and Berelson, The record of family planning programs.


TABLE 13-6
Comparison of LDC's with different Modes of Development

Indicators Taiwan Korea Costa Rica China Philippines Mexico Brazil Central
African
Republic India
Per capita GNP: 1960 $176 $138 $169 $441 $268
1973 $490 ( 1972) $340 $710 $270 $280 $890 $760 $160 $120
GNP growth rates
1965-1972 6.9% 8.5% 4.1% 4.6% 2.6% 2.8% 6.0% 1.0% 1.5%
Primary school
enrollment,% ♂91 ♀90 ♂98 ♀98 94 Presumably
high 93 55 100(?) NA ♂81 ♀49
Unemployment and gross 10% ( 1963) 8.1% ( 1963) NA Virtually 14.5% ( 1961) Significant
underemployment 4% ( 1968) 4.5% ( 1972) zero 15.0% ( 1968) and rising 10-12% ( 1970) NA > 15% ( 1970)
Ratio of income controlled 15:1 ( 1953) 12:1 ( 1956) 10:1 ( 1950) 22:1 ( 1960)
by top 20% to
bottom 20% 5:1 ( 1964) 5:1 11:1 ( 1969) NA **
16:1 ( 1965) 16:1 ( 1969) 25:1 ( 1970) NA 5:1 ( 1957)
Income improvement of
poorest 20% from
1952-1974 *
200% > 100% NA NA Negligible Negligible Negligible Negligible Negligible
Exports ($ million): 1960 $164 $5.2 560 831 1269 39 2958
1973 1428 835.2 $339 961 1402 2310
Effective land reform Yes Yes Some Yes No No No NA No
Agricultural workers per
100 hectares 195 197 NA NA 71 35 *
43 NA NA
Percentage of farmers
belonging to farmer's
cooperatives (late 1960s) Virtually
100 Virtually
100 NA NA 17% 5% 28% NA NA
Yield per acre (lbs) food
grains 1972 3510 2850 NA NA 1145 1225 1280 NA NA
Literacy rate, % 85 71 84 25 72 78 61 5-10 28
Life expectancy (years) 69 61 68 62 58 63 61 41 50
Infant mortality per
1000 births 28 60 54 55 78 61 190 139
Per-capita energy
consumption (kg coal
equivalent) 1971 NA 860 446 561 298 1270 500 60 186
Population growth rates
1958-1963 3.5 2.8 4.5 NA 3.2 3.2 3.1 2.3 2.3
1970-1975 1.9 2.0 2.8 1.7 3.3 3.2 2.8 2.1 2.4
Crude birth rate, 1976 23 29 28 27 41 46 37 43 35
Death rate, 1976 5.0 8.8 5.9 10 11 8 9 22 15
*Approximate figures.
**NA = not available.
Source: Adapted from James P. Grant, Growth from below: a people-oriented development strategy; Data from Grant, James W. Howe, et al., The U.S. and world development; agenda for action
1975, Praeger, New York, 1975; 1975 and 1976 World population data sheets, Population Reference Bureau, Inc., Washington, D.C.; World population estimates, 1975, The Environmental Fund, Inc.,
Washington, D.C.; Nortman, "Population and family planning programs", Reports on population and family planning, Population Council, no. 2, 6th ed., Dec 1974; World Bank Atlas, 1975,
December, Washington, D.C.


But while some people seek the best means of achieving population control, in other quarters the debate continues as to whether it is necessary -- or even desirable.
Population Politics
I am not sure that the dictatorship of the proletariat, especially if led by an elite, will solve the problem of social justice; I am certain starvation will not solve the problem of overpopulation.
--Tom O'Brien,
Marrying Malthus and Marx
Family planning programs have spread throughout the less developed world and are now established in the majority of less developed countries. Many countries, especially those with long-established programs that have been frustrated by lack of success in reducing birth rates simply through making means of birth control available, have progressed to measures beyond family planning. As could be expected, this has aroused opposition, informed and uninformed, from many quarters. Some groups see threats to their personal liberties; even more commonly, people see threats to their economic or political interests. In addition, there are many proponents of population control who strongly disagree on the most appropriate approach. 111 By 1974, when the United Nations World Population Conference took place in Bucharest, the chorus of clashing viewpoints was almost deafening. 112 Most press reports and coverage of the Conference by special groups conveyed an impression of enormous confusion and prevailing disagreement, 113 despite the ultimate ratification of a World Population Plan of Action and 21 resolutions. 114
A very useful summary of all the various views of the population problem and how (or whether) to deal with it has been compiled by demographer Michael S. Teitelbaum. 115 Because it is the best listing we have seen, we are borrowing Teitelbaum's outline for the framework of the following discussion. 116
Positions Against Special Population Programs and Policies
Pronatalist. This viewpoint favors rapid population growth to boost economic growth and an expanding labor supply, as well as to increase opportunities for economies of scale in small countries. Pronatalists believe there is strength in numbers (both political and military) and are more concerned about competition with rapidly growing neighboring countries or among segments of their own populations than about the disadvantages of rapid growth. This group now seems to be a diminishing minority.
Revolutionist. Revolutionaries oppose population programs because they may alleviate the social and political injustices that might otherwise lead to the revolution they seek. This view is particularly common in Latin America. 117 (Conversely, many politicians support family planning in the hope that it will dampen the revolutionary fires.)
Anti-colonial and genocide positions. This group is very suspicious of the motives of Western population control advocates. Some believe that effective population programs would retard development and maintain LDCs in economic subservience to DCs. Others see population
____________________
111 National Academy of Sciences, In search of population policy.
112 J. Mayone Stycos, Demographic chic at the UN.
113 The list of accounts is very long, even leaving out a plethora of anticipatory books and articles. Here is a partial one: Anthony Astrachan, People are the most precious; Donald Gould, Population polarized; P. T. Piotrow , World plan of action and health strategy approved at population conferences; Conrad Taeuber, Policies on population around the world; Brian Johnson, The recycling of Count Malthus; M. Carder and B. Park, Bombast in Bucharest; D. B. Brooks and L. Douglas, Population, resources, environment: the view from the UN; W. P. Mauldin, et al., A report on Bucharest; Marcus P. Franda, Reactions to America at Bucharest; Concerned Demography, "Emerging population alternatives"; International Planned Parenthood Federation, (IPPF) People, special issue, vol. 1, no. 3, 1974; in addition, IPPF published a daily newspaper called Planet during the conference.
114 United Nations, Report of the UN World Population Conference, 1974.
115 Population and development: is a consensus possible?
116 Bernard Berelson has also described the conflicting views on population in the Population Council Annual Report 1973, pp. 19-27, and The great debate on population policy. The latter was written as a dialog among three "voices," representing the family planning advocates, those who see "development" as the important issue, and academic critics of the family planning approach to population control. The dialog is informative, often witty, but unfortunately leaves the reader with an impression of much greater consensus than probably exists among the viewpoints.
117 J. Mayone Stycos, Family planning: reform and revolution.
programs as an effort by DCs to "buy development cheaply." The most extreme position is taken by those who regard population control as a racist or genocidal plot against nonwhite citizens of LDCs. Holders of this position blame resource shortage and environmental problems exclusively on the greediness of rich countries. To the extent that high fertility in LDCs is a problem, they emphasize that it is due to their poverty, which in turn is caused by overconsumption in DCs. 118
Accommodationist. This viewpoint is basically anti-Malthusian: because history shows that Earth is capable of supporting far more people than Malthus thought, he was wrong; these people believe that further improvements in agriculture and technology will permit accommodation of a much larger population than today's. To them what is called overpopulation is really underemployment; restructuring the economic system will allow societies to provide jobs and meet the basic needs of everyone, no matter how many. The slogan adopted by the New Internationalist for the Population Conference -- "Look after the people and population will look after itself" -- epitomizes this position. 119
The problem-is-population-distribution. Some people holding this view simplistically compare population densities of different regions without regard to available resources and means of support. They also focus on the serious problem of urban migration in LDCs and conclude that policies should concentrate on population redistribution rather than on birth control. 120
Mortality and social security. This view concentrates on the significance of infant and child mortality in motivating reproductive behavior; if infant mortality were reduced, fertility would automatically decline. This view is also held in varying degrees by many propopulation control advocates as well as those against it. Barry Commoner 121 subscribes to it, but he quotes a formula devised by AID. Whether the relationship is as clear as is commonly believed has been called into question by Alan Sweezy, among others. 122
The other side of this coin is social security -- the need for children, especially sons, to support parents in old age. 123
Status and roles of women. Social pressures defining the role of women as wives and mothers, with status attached primarily to that role, are a major cause of high fertility, according to this view. Large families are likely to prevail until alternative roles are made available to all women. 124
The religious doctrinal position. There are two distinct, but not necessarily mutually exclusive views here. One is essentially fatalistic: "Be fruitful and multiply, God will provide." This view is common among both Western and Eastern religions. The other (mainly the Roman Catholic Church) sees population growth as a problem, but regards most forms of birth control as more or less immoral. 125
Medical risk. People holding this view are more impressed by the risks that attend the use of contraceptives such as the pill and the IUD, and surgical procedures such as abortion and sterilization than by the risks run by not using them. (The risk of death from childbearing alone is considerably higher, especially among the poor in LDCs, than any of these, and both maternal and infant mortality are known to be reduced substantially by the use of birth control for birth spacing.) 126 A milder version of this view is held by large segments of the medical profession who oppose the distribution of the pill without prescription and the insertion of IUDs by paramedical personnel, despite the established safety of both procedures compared to the consequences of not using them. 127
____________________
118 This perspective has been put forth by Barry Commoner, How poverty breeds overpopulation (and not the other way around); and Pierre Pradervand , The Malthusian man. Pradervand and Commoner, among others, also oppose present population programs on anticolonialist grounds.
119 Peter Adamson, A population policy and a development policy are one and the same thing.
120 Maaza Bekele, False prophets of doom. This article expresses this and the above three viewpoints clearly.
121 Commoner, How poverty breeds overpopulation.
122 Recent light.
123 Mamdani, Myth of population control
124 Blake, Reproductive motivation; Day, Population control and personal freedom; Ceres, Women: a long-silent majority.
125 Pope Paul VI, Humanae Vitae.
126 A. Omran, Health benefits; Buchanan, Effects of childbearing; Eckholm and Newland, Health.
127 Mauldin, Family planning programs and fertility declines.

Holistic development. Holders of this view are "demographic transition" believers who are convinced that social and economic development are responsible for whatever declines in fertility have occurred in LDCs, not family planning programs, which they consider a waste of effort and funds that should be put into development. 128 Social justice. This position emphasizes redistribution of wealth within and among nations to improve the condition of the poor. 129 It is related to the idea of grassroots development, but is somewhat more extreme in that many of its proponents feel that redistribution of wealth is the only policy that will reduce population growth and solve other problems as well.
Positions Supporting the Need for Population Programs and Policies
Population hawks. Teitelbaum sums up this position as follows:
. . . Unrestrained population growth is the principal cause of poverty, malnutrition, and environmental disruption, and other social problems. Indeed we are faced with impending catastrophe on food and environmental fronts. 130

. . . Such a desperate situation necessitates draconian action to restrain population growth, even if coercion is required. "Mutual coercion, mutually agreed upon." 131

. . . Population programs are fine as far as they go, but they are wholly insufficient in scope and strength to meet the desperate situation. 132

Provision of services. This viewpoint holds that family planning programs are essential for reducing birth rates and that there is still a great unmet demand for birth control in LDCs; what is needed is to expand family planning services to meet the demand. 133 Part of the failure of family planning is due to provision of inadequate contraceptive technologies. 134 This position is held most strongly by administrators and associates of family planning programs and their donor agencies.
Human rights. This position, held by virtually everyone who is in favor of family planning or other population control policies, derives from the idea that there is a fundamental human right for each person responsibly to determine the size of his or her family. 135
Another right that has been recognized in many countries including the United States 136 is that of women to control their bodies. This is especially relevant to the issue of abortion, but applies also to contraception and sterilization. Family planning also contributes to health, especially of women and children; and one more human right is that to health care.
Population programs plus development. Here again we quote Teitelbaum, who expressed it well:
. . . Social and economic development are necessary but not sufficient to bring about a new equilibrium of population at low mortality and fertility levels. Special population programs are also required. 137
____________________
128 Bekele, False prophets; Commoner, How poverty breeds overpopulation. A more sophisticated form is Adamson's (A population policy)--at least he advocates development at the grass-roots level (see Social Justice section).
129 Pradervand, Malthusian man; some writers for Concerned Demography.
130 We, along with some colleagues, are considered among the principal proponents of this position (see especially P. Ehrlich, The population bomb, which is the most commonly cited source). Like most of the statements in this summary, this one is both exaggerated and oversimplified. We would not, for example, blame poverty or malnutrition principally on overpopulation, although it certainly contributes to their perpetuation. Likewise, population growth is one of three interacting causes of environmental deterioration; the others are misused technology and increasing affluence (see Chapter 12). As an aside, it is interesting that the first edition of the Population bomb, written almost a decade before this book, is still often cited both as if it reflected the situation in the mid-1970s and as if we still held precisely the same views today as we did then.
131 Garrett Hardin, The tragedy of the commons.
132 Davis, Population policy; P. R. Ehrlich and A. H. Ehrlich, Population resources environment, W. H. Freeman and Company, San Francisco, 1970 and 1972, chapter 10.
133 Stycos, Demographic chic; Berelson, Effects of Population Control Programs.
134 Mauldin, Family planning programs and fertility declines.
135 UN Declaration on Population, Tehran, 1968, printed in Studies in Family Planning, no. 16, January 1967 and no. 26, January 1968. Teitelbaum omitted the important word "responsibly" in his discussion.
136 Supreme Court decision on abortion, 1973.
137 Advocates of this include Rich, Smaller families; James E. Kocher, Rural development; Grant, Development; and Lester R. Brown, In the human interest.



While we are usually classified by others as "population hawks," we agree more closely with this position in terms of what should be done. What follows, however, is far too mild a statement on the urgency of ending population growth; Teitelbaum discusses only the social aspects and completely leaves out environmental and resource constraints on population growth:
Too rapid population growth is a serious intensifier of other social and economic problems, and is one, though only one, of a number of factors behind lagging social and economic progress in many countries.
Some countries might benefit from larger populations, but would be better served by moderate rates of growth over a long period than by very rapid rates of growth over a shorter period.
An effective population program therefore is an essential component of any sensible development program.
This general position (including the portion just quoted) is widely held by social scientists, politicians, economists, and quite likely by Teitelbaum himself.Like the blind men with the elephant, each viewpoint grasps a piece of the truth, but none encompasses all of it. As should be evident, the above positions are by no means mutually exclusive, and probably none is held monolithically by anyone. Rather, most people argue from several related positions at once. Some apparently violent disagreements, when analyzed, turn out to be only a matter of emphasis or of leaving something out of the picture. Teitelbaum, Berelson, and others see the germ of a consensus emerging from the debate. If so, and if the consensus produces an effective approach to the population problem that all can more or less agree on, the controversy will have been worthwhile. But to the extent that population policies are connected to the larger confrontation between the rich developed world and the poor less developed world (with waters frequently muddied by China and the Soviet Union who say one thing about population control and practice another), consensus may prove to be elusive. Even more important, LDCs are unlikely to take very seriously population goals and policies recommended by DCs that do not impose such goals and policies upon their own people.
World Population Plan of Action
In view of the diversity of opinions held by various individuals and groups on population control, it is not surprising that the United Nations' World Population Plan of Action turned out to be a bulky, nearly unreadable document some 50 pages long. 138 Summing it up is almost impossible; the 20 resolutions and numerous recommendations covered virtually every subject that might affect or be affected by population growth. In the initial statement of "Principles and Objectives," the Plan declared:
The principal aim of social, economic and cultural development, of which population goals and policies are integral parts, is to improve levels of living and the quality of life of the people. Of all things in the world, people are the most precious. . . .
It then proceeded to affirm the rights of nations to formulate their own population policies, of couples and individuals to plan their families, and of women to participate fully in the development process. It condemned racial and ethnic discrimination, colonialism, foreign domination, and war. And it also expressed concern for preserving environmental quality, for maintaining supplies and distribution of resources, and for increasing food production to meet growing needs.More specifically with regard to population policies, the following recommendations were made: 139
Governments should develop national policies on population growth and distribution, and should incorporate demographic factors into their development planning.
Developed countries should also develop policies on population, investment, and consumption with an eye to increasing international equity.
Nations should strive for low rather than high birth and death rates.
Reducing death rates should be a priority goal, aiming for an average life expectancy in all
____________________
138 United Nations, Report of the UN World Population Conference, 1974.
139 "Adapted from a summary by Piotrow, World Plan of Action.


countries of 62 by 1985 and 74 by 2000, and an infant mortality rate below 120 by 2000.
All nations should ensure the rights of parents "to determine in a free, informed and responsible manner the number and spacing of their children," and provide the information and means for doing so.
Family planning programs should be coordinated with health and other social services, and the poor in rural and urban areas should receive special attention.
Efforts should be made to reduce LDC birth rates from an average of 8 in 1974 to 30 per 1000 by 1985.
Nations are encouraged to set their own birth rate goals for 1985 and to implement policies to reach them.
Nations should make special efforts to tssist families as the basic social unit.
Equality of opportunity for women in education, employment and social and politicl spheres should be ensured.
Undesired migration, especially to cities, should be discouraged, principally by concentrating development in rural areas and small towns, but without restricting people's rights to move within their nation.
International agreements are needed to protect rights and welfare of migrant workers between countries and to decrease the "brain drain."
Demographic information should be collected, including censuses, in all countries.
More research is needed on the relation of population to various institutions and to social and economic trends and policies; on improving health; on better contraceptive technologies; on the relation of health, nutrition, and reproduction; and on ways to improve delivery of social services (including family planning).
Education programs in population should be strengthened.
Population assistance from international, governmental, and private agencies should be increased.
The Plan of Action should be coordinated with the UN's Second Development Decade strategy, reviewed every five years, and appropriately modified.
Unfortunately, a sense of urgency about reducing population growth, which had been present in the draft Plan, was lost in the final version under the pressure of political disagreement. The environmental and resource constraints on population growth were essentially left out of conference discussions and hence omitted from the Plan of Action. 140 Also, the value of family planning programs tended to be downgraded in favor of an overwhelming emphasis on "development" as the way to reduce birth rates.
The conference may not have blazed any radically new trails in its recommendations, but it still cannot be accused of taking a strictly narrow view of the population problem. Its neglect of environmental and resource aspects and the political problems that will accrue to those limitations is deplorable, but social and economic aspects were fully explored. Probably the conference's greatest value was to expose participants (many of whom did hold narrow views or were uninformed about some of the issues) to the information and viewpoints of others. And the mere existence of a world conference helped draw world attention to the population issue and emphasized that nations have a responsibility to manage their populations. Before the conference most national governments still seemed to believe that population problems were neither their concern nor within their ability to control.
The final Plan of Action was adopted by consensus of the 136 member nations (with reservations by the Vatican). Whether the resolutions and recommendations will be taken with the seriousness the problem warrants remains to be seen. For many countries it will not be easy, given the overwhelming problems their governments face. But on the answer hangs the future of humanity.
It was repeatedly emphasized at Bucharest that population control is no panacea for solving the problems of development or social and economic justice. This is perfectly true, of course; but unless the runaway human
population is brought under control -- and soon -- the result will be catastrophe. What kind of catastrophe cannot be predicted, but numerous candidates have been discussed in this book: ecological collapses of various kinds, large-scale crop failures due to ecological stress or changes in climate and leading to mass famine; severe resource shortages, which could lead either to crop failures or to social problems or both; epidemic diseases; wars over diminishing resources; perhaps even thermonuclear war. The list of possibilities is long, and overpopulation enhances the probability that any one of them will occur. Population control may be no panacea, but without it there is no way to win.

____________________
140 W. P. Mauldin et al., A report on Bucharest.