Dějiny bankovnictví 1. část

Dějiny bankovnictví


Náboženské chrámy ve starověku pravděpodobně kolem 3000 př. n.l. sloužili jako první banky. Banky byly pravděpodobně před vývojem vzniku peněz. Vklady se z počátku týkaly obilí a později dalšího zboží včetně skotu, zemědělských nástrojů a nakonec i vzácné kovy jako zlato, ve formách tenkých plátů pro lehkou přepravu. Kláštery a paláce byly nejbezpečňejší pro ukládání zlata proto, že byly stále obývány a byli dobře stavěné. Posvátné místa také představovali další funkci a to jako odstrašující element pro rádo by zloděje Je mnoho záznamů o půjčkch z 18. stol. př. n. l. z Babylonu, které poskytovali kněží a mniši obchodníkům.


Nejstarší banky

Od dob Chammurapiho zákoníku, bankovnictví bylo velmi dobře rozvinuté na to, aby uplatňovalo práva v řízení bankovního provozu.

Starověké řecko je dalším důkazem bankovnictví. Řecké chrámy, jako soukromé a obecné entity, organizovali finanční transakce jako půjčky, vklady, směna měn a pravost mincí. Je zde také důkaz o úvěrech, pomocí něhož se klientovy vyplácel vklad, když lichvář v jednom přístavu vystavil směnku na vklad, tak v druhém městě mu ji proplatili bez rizik, které by klient musel podstoupit, při fyzické přepravě svých pěnez z bodu A do bodu B. Pythius, obchodní bankéř v Malé Asii na začátku 5. stol. př. n. l. byl první soukromý bankéř o kterém máme záznam. Mnoho prvních bankéřů v řeckých městských státech byly přistěhovalci bez občanských práv. Kolem roku 371 př. n. l. Pasion,otrok, se stal nejbohatším a nejslavnějším řeckým bankéřem, získal postupně jeho svobodu a Aténské občasntví. Rozmach úvěrů ve středomoří se odehrál ve 4. stol.př. n.l.

V Egyptě od nejčasnějších dob, se používalo jako platidlo obilí jako doplněk ke zlatu a drahým kovům a státní sýpky hráli roli bank. Když Egypt padl do područí řecké dynastie Ptolemajců (332 př.n.l. – 30 n.l.) mnoho státních sýpek bylo převedeno na síť obilných bank, řízené z Alexandrie, kde se vedly hlavní účetní záznamy pro celý Egypt. Tato bankovní síť fungovala jako obchodní úvěrový systém, v kterém účel plateb byl převod z jednoho účtu na druhý, bez fyzického přesunu peněz. Na konci 3. stol. př. n. l. neúrodný ostrov Delos v Egejském moři, byl znám jako velkolepý přístav a znám pro Apollonův chrám a stal jse tak prominentním bankovním střediskem.Stejně jak v Egyptě, platební transakce byly nahrazeny skutečnými úvěrovými inkasy a platby byli na základě jednoduchých principech účtu, který byl pro každého klienta. Na obranu proti hlavním soupeřům, Kartágo, Korint a Řím, důležitost ostrova Delos velmi vzrostla. Následně bylo přirozené, že banka na ostrově Delos byla vzorem k napodobení bank v Římě.

Starověký Řím zdokonalil administraci bankovnictví a přispěl větší regulací finančních institucí a finančních postupů. Úroky z úvěrů a vyplácení úroků z vkladů se staly více rozvinuté a soutěživé. Rozvoj římských bank byl omezen, nicméně, římané upřednostňovali obchodování s penězi. Za vlády římského císaře Galliena (260 – 268 n.l.), došlo k dočasnému rozdělení bankovního systému římských bank, protože odmítli obchodovat s měďěnými platidli, které produkovaly jeho mincovny. S nástupem Křesťanství, bankovnictví se stalo předmětem restrikcí, na úrok se zhlíželo jako nemorální jednání. Po pádu Říma, bankovnictví v západní Evropě bylo nefunkční, až do doby Templářů a křížáckých válek.