Dějiny bankovnictví 3. část

Počátkem 12. století, potřeba přepravy velkých obnosů peněz pro financování křižáckých výprav, pozvbudilo znovu oživení bankovnictví v západní Evropě. V roce 1156 se v Ženevě dochoval nejstarší záznam o zahraniční obchodní smlouvě. Dva bratři si půjčili 115 ženevských liber a souhlasili s navrácením obnosu bance v Konstantopoli ve výši 460 bezantů, do měsíce po jejich příjezdu do města. V následujícím století se počet těchto smluv prudce zvýšil, zejména proto, že na časový rozdíl nebylo nazíráno jako na úrok a střet s lichvou v kanonickým právu. V roce 1162, Jindřich II. Plantagenet vybíral daň pro podporu křižáků – první řada daní Jindřich po léta vybíral za stejným účelem. Templáři a Maltézští rytíři hráli Jindřichovi roli bankéřů ve Svaté Zemi. Templáři se také rozmístili po velkých územích po celé Evropě, v časovém rozpětí 1100 – 1300 započali rozsáhlé bankovnictví. Jejich praxe byla že místní měna země byla směnitelná na jakémkoli hradě po Evropě, kde Templáři pobývali a tak umožňili pohyb peněz bez běžného rizika krádeže během cestování.

Od roku 1200, byl velký počet vzrůstajicího objemu meziměstského a mezinárodního obchodu v zemědělských a výrobních komoditách v západní Evropě. Komodity jako vlna, plátno, víno, sůl, vosk, lůj, kůže a kožené výrobky a zbraně a munice. Individuální obchod se uskutečňoval a často zaměřoval na jeden nebo na výběr z tohoto sortimentu. A to podle toho jak se individuálně podílel výrobce na sortimentu, jelikož pro velkou výrobu bylo nutné velkých investic. Většinou největší transkace byli v komoditách s plátnem a spestřit sortiment si mohli dovolit jen ty největší podniky. Jako výsledek, podniky a shluky podniků se orientovali spíše na úzký sortiment pro trh. Velké firmy jako banka Medici, se mohla a specializovala na velkých počet výrobních útvarů mnoha druhů pláten. Možná nejlepší příklad obchodní politiky přišlo od Cisterciánského klášterního řádu, kdy jednotlivé kláštery a hospodářství se specializovali na jednotlivé zemědělské produkty nebo typy výrobní produkce. Výběr volili často osobním zjištěním poptávky na místních nebo regionálních trzích.
Ironicky, papežovi bankéři byli nejúspěšnější v celé západní Evropě, často bylo bráno zboží do zástavy, kdy bylo nahrazeno termínovaným úrokem institucí Monte di Pieta. Když papež Jan XXII ( narozen jako Jacques d’Euse 1249-1334) byl korunován v Lyonu roku 1316, přesunul papežský úřad do Avinonu. Občanská válka ve Florencii mezi Guelfy a Ghibellini vyústila ve výhru obchodních rodin Geulfů. Převzali papežský monopol od rivalů z nedaleké Sieny a staly se tak výběrčími daní na místo papeže po celé Evropě. V roce 1306, Filip IV vyhostil židy z Francie. V roce 1307 Filip zajal Templářské rytíře a zabavil jejich majetek, který posloužil jako neoficiální pokladnice Francie. V roce 1311 vyhostil italské bankéře a zmocnil se jejich majetku. V roce 1327 Avinon má 43 poboček italských bankovních domů. V roce 1347 anglický král Eduard III nesplnil zavázanou půjčku. Později tak nastal bankrot florenských bank Peruzzi (1374) a Bardi(1353). Doprovázející růst italského bankovnictví ve Francii, byl začátkem penězoměnců Lombardů v Evropě, kteří se přestěhovali z měst do lemujících měst podél frekventované poutní cesty důležité pro obchod. Klíčové město v této době bylo Cahors, rodiště papeže Jana XXII, a Figeac. Možná to bylo proto, že termín Lombard je synonymem k Cahorsin ve středověké Evropě a znamenalo „zástavárník“. Banka Monte dei Paschi di Siena SPA(MPS) v Itálii, je nejstarší přeživší bankou na světě.