Hlavní události v dějinách bankovnictví
• Florencské bankovnictví – Mezi hlavní patří Medicijové a Pittisové
• Templáři – nejstarší bankovnictví celo evropské+střední východ 1100-1300
• Papírové peníze – uvedení papírových peněz
• 1602 – první podnik, který vydal akcie, založena Nizozemská východoindická společnost
• 1720 – založena South Sea a John Law založil podnik Mississippi dva podniky, které způsobili finanční bubulinu a díky nim padlo několik bank.
• 1775 - založena první stavební společnost, Ketleyho stavební společnost v Birminghamu
• 1781 – Bank of North America, která byla založena kontinentálním kongresem 13 kolonií
• 1800 – rodina Rothschildů založila evropské bankovnictví
• 1930-33 Velká hospodářská krize, započatá v roce 1929, 9 tisíc bank uzavřeno, inflace třetiny množství oběživa amerických dolarů.
• 1986 – Big Bang – deregulace Londýnských trhů, sloužilo pro oživení pozice Londýna na světových bankovních trzích.
• 2008 – Finanční krize, největší pád bank v historii
Nejstarší bankovní domy
• Monte dei Paschi di Siena 1472–až současnost, nejstarší přeživší banka na světě. Založena v roce 1472 městkým úřadem státu Siena, Itálie.
• Rolo Banca založena 1473 – nyní částí Unicredit Group Itálie
• C. Hoare & Co založna 1672
• Barclays, zakladatelé John Freame a Thomas Gould založena 1690[13] a přejmenována na Barclays Freameho nevlastním synem, James Barclay, v roce 1736
• Rothschild family 1700–současnost
• Wegelin & Co. Private Bankers 1741–současnost, nejstarší švýcarská banka, založena v 1741 v St. Gallen, třetí největší soukromá banka ve Švýcarsku.
• Hope & Co., založena 1762
Nejstarší národní banky
• Bank of Sweden — založení národních bank se započalo v roce 1668
• Bank of England — založena 1694, evoluce bankovní politiky a obchodu
• Bank of Scotland — založena 1695
• Švycarské bankovnictví
• Bankovnictví Spojených států amerických
• Pennsylvánská zemská banka, založena v roce 1723 a dostala podporu od
Benjamina Franklina napsal " Slušné řešení přirozenosti a nutnosti papírových peněz" v 1729
• National Bank of Greece založena nejstarší banka jižní Evropy
• Ziraat Bank (Turkey) — založena 1863 financování zemědělců, díky obchodu se zemědělskými produkty
• Bulgarian National Bank — centrální banka Bulharska v Sofii, byla založena 25. Ledna 1879, je jedna z nejstarších centrálních bank na světě. BNB je nezávislá instituce zodpovědná za vydávání všech bankovek a mincí v Bulharsku, dohled a regulace nad bankovním sektoru a uržování rezerv pro stát.
• Imperial Bank of Persia (Iran) založena 1888 a byla spojena s Tejarat Bankou v roce
neděle 10. října 2010
Dějiny bankovnictví 5. část
Kapitalismus
Za doby Adama Smithe, byl obrovský nárůst bankovnictví. Banky hráli roli převodu zlatých a srříbrných mincí na papírové peníze, které byly kryty majetkem banky.
V rámci nového systému vlastnictví a investic, úlohy státu jako hospodářský faktor se výrazně lišilo.
Globální bankovnictví
V sedmdesátých letech dvacátého století, několik bankortů, které byli svázány se bankovní politikou, způsobyli depresi, která vyústila v regulaci a privatizaci státních podniků v 80. letech. Tento stav naznačoval že vlády rozvinutých zemí po celém světě našel řešení v soukromém sektoru na problém ekonomického růstu a rozvoje preferující stát s polo socialistickýmy programy. Tento převládající trend se začal projevovat v bankovním sektrou, velké podniky obchodovali se zákazníky, dodavateli, výrobou a informačními centry po celém světě.
Gobální bankovnictví a kapitálové trhy, se rozrůstali během osmdesátých a devadesátých let a jako výsledek velké poptávky ze strany firem, vlád a finančních institucí, ale také protože podmínky finančního trhu byly optimistické a se vzestupnou tendencí. Ministerstvo financí USA uvedlo, že úrokové sazby v USA klesly z 15 % během dvou let na 5 % ve 20 leté periodě a finanční kapitál zrostl asi dvojnásobně ve světové ekonomice. Takový růst by byl pomalejší, v posledních dvacenti letech, pokuď by nebyl ze strany USA tak silný vstup investic do mezinárodních trhů. Investice v Japonsku do tamních výrobních podniků, které poskytovaly nejen přísun obchodovaného zboží v americké ekonomice, ale také měli velký efekt na financování státu, proto, z transformace amerického trhu s akciemi za největší na světě.
Nicméně, v posledních letech se dominance amerického finančního trhu vytrácí a vzrostla účast zahraničních akcií. Neobyčejný vzrůst zahraničních finančních trhu zaznamenal díky dvoum aspektům. Díky zemím jako Japonsko, které mělo velké úspory ze zahraničního obchodu. A zejména deregulací zahraničních finančních trhů, kterým bylo dovoleno expandovat. Tak, americké korporace a banky začaly hledat investiční příležitosti v zahraničí, což si vyžádalo vývoj podílových fondu USA zaměřené na obchodování, na akciových trzích.
Takovou to rostoucí internacionalizací a přiležitosti v oblasti finančních služeb, se zcela změnilo konkurenční prostředí, jak nyní mnoho bank předvedlo jejich modelem pro “universální bankovnictví” v Evropě. Universální banky mají volný prostor na vstup do jakých koli finančních typů služeb. Mohou investovat do podniků svých klientů a mohou tak fungovat jako model “vše v jednom” a operovat jak v maloobchodních tak ve velkoobchodních finančních službách.
Množství takových aktivit mohlo být docíleno jen díky velkým akvizicím, a bylo jich mnoho. Do konce roku 2000, v kterém byla rekordní úroveň transakcí finančních služeb s tržní hodnotou 10,5 miliard dolarů, deset bank vykázalo tržní podíl více než 80 % a pět nejlepších 55 %. Z deseti největších bank seřazeny podle podílu na trhu, bylo sedm velkých bank univerzálních typu (tři americké a čtyři evropské), a zbývající tři byly velké americké investiční banky, které mezi nimi tvořily 33% podíl na trhu.
Tento růst a příležitosti také vedly k nečekanému výsledku: vstup na trh ostatních finančních sprostředkovatelů – nebankovních subjektů. Velcí korporátní hráči byli začátkem k nalezení jejich cesty ke skupině finanční služeb, které nabízí konkurence zavedeným bankám. Mezi hlavní nabízené služby jako pojištění, důchodové, vzájemné, peněžní trh a hedge fondy, půjčky, úvěry a cenné papíry. Vlastně do konce roku 2001, se podíleli čtyři nebankovní subjekty v tržní kapitalizaci patnácti světových poskytovatelů finančních služeb.
V posledních letech se tento proces finančních inovací enormně zvýšil, jak důležitost, tak i ziskovost nebankovních financí. . Díky takové ziskovosti nebankovních subjektů byl zaveden „Úřad pro kontrolu měny“- (OCC) k pozvbuzení bank k prozkoumání jiných finančních nástrojů, a tak rozvětvit bankovní obchod a ozdravit ekonomiku bank. Jak se finanční násatroje různili, po adopci těchto nástrojů do bankovních i nebankovních aktivit, rozdílnost mezi nimi se pomalu ztrácí.
Za doby Adama Smithe, byl obrovský nárůst bankovnictví. Banky hráli roli převodu zlatých a srříbrných mincí na papírové peníze, které byly kryty majetkem banky.
V rámci nového systému vlastnictví a investic, úlohy státu jako hospodářský faktor se výrazně lišilo.
Globální bankovnictví
V sedmdesátých letech dvacátého století, několik bankortů, které byli svázány se bankovní politikou, způsobyli depresi, která vyústila v regulaci a privatizaci státních podniků v 80. letech. Tento stav naznačoval že vlády rozvinutých zemí po celém světě našel řešení v soukromém sektoru na problém ekonomického růstu a rozvoje preferující stát s polo socialistickýmy programy. Tento převládající trend se začal projevovat v bankovním sektrou, velké podniky obchodovali se zákazníky, dodavateli, výrobou a informačními centry po celém světě.
Gobální bankovnictví a kapitálové trhy, se rozrůstali během osmdesátých a devadesátých let a jako výsledek velké poptávky ze strany firem, vlád a finančních institucí, ale také protože podmínky finančního trhu byly optimistické a se vzestupnou tendencí. Ministerstvo financí USA uvedlo, že úrokové sazby v USA klesly z 15 % během dvou let na 5 % ve 20 leté periodě a finanční kapitál zrostl asi dvojnásobně ve světové ekonomice. Takový růst by byl pomalejší, v posledních dvacenti letech, pokuď by nebyl ze strany USA tak silný vstup investic do mezinárodních trhů. Investice v Japonsku do tamních výrobních podniků, které poskytovaly nejen přísun obchodovaného zboží v americké ekonomice, ale také měli velký efekt na financování státu, proto, z transformace amerického trhu s akciemi za největší na světě.
Nicméně, v posledních letech se dominance amerického finančního trhu vytrácí a vzrostla účast zahraničních akcií. Neobyčejný vzrůst zahraničních finančních trhu zaznamenal díky dvoum aspektům. Díky zemím jako Japonsko, které mělo velké úspory ze zahraničního obchodu. A zejména deregulací zahraničních finančních trhů, kterým bylo dovoleno expandovat. Tak, americké korporace a banky začaly hledat investiční příležitosti v zahraničí, což si vyžádalo vývoj podílových fondu USA zaměřené na obchodování, na akciových trzích.
Takovou to rostoucí internacionalizací a přiležitosti v oblasti finančních služeb, se zcela změnilo konkurenční prostředí, jak nyní mnoho bank předvedlo jejich modelem pro “universální bankovnictví” v Evropě. Universální banky mají volný prostor na vstup do jakých koli finančních typů služeb. Mohou investovat do podniků svých klientů a mohou tak fungovat jako model “vše v jednom” a operovat jak v maloobchodních tak ve velkoobchodních finančních službách.
Množství takových aktivit mohlo být docíleno jen díky velkým akvizicím, a bylo jich mnoho. Do konce roku 2000, v kterém byla rekordní úroveň transakcí finančních služeb s tržní hodnotou 10,5 miliard dolarů, deset bank vykázalo tržní podíl více než 80 % a pět nejlepších 55 %. Z deseti největších bank seřazeny podle podílu na trhu, bylo sedm velkých bank univerzálních typu (tři americké a čtyři evropské), a zbývající tři byly velké americké investiční banky, které mezi nimi tvořily 33% podíl na trhu.
Tento růst a příležitosti také vedly k nečekanému výsledku: vstup na trh ostatních finančních sprostředkovatelů – nebankovních subjektů. Velcí korporátní hráči byli začátkem k nalezení jejich cesty ke skupině finanční služeb, které nabízí konkurence zavedeným bankám. Mezi hlavní nabízené služby jako pojištění, důchodové, vzájemné, peněžní trh a hedge fondy, půjčky, úvěry a cenné papíry. Vlastně do konce roku 2001, se podíleli čtyři nebankovní subjekty v tržní kapitalizaci patnácti světových poskytovatelů finančních služeb.
V posledních letech se tento proces finančních inovací enormně zvýšil, jak důležitost, tak i ziskovost nebankovních financí. . Díky takové ziskovosti nebankovních subjektů byl zaveden „Úřad pro kontrolu měny“- (OCC) k pozvbuzení bank k prozkoumání jiných finančních nástrojů, a tak rozvětvit bankovní obchod a ozdravit ekonomiku bank. Jak se finanční násatroje různili, po adopci těchto nástrojů do bankovních i nebankovních aktivit, rozdílnost mezi nimi se pomalu ztrácí.
čtvrtek 7. října 2010
Dějiny bankovnictví 4. část
Po roce 1400, se politické síly otočily proti metodám italským bankéřům svobodného podnikání. V roce 1401 král Martin z Aragonu je vypudil. V roce 1409 Jindřich IV z Anglie jim zakázal čerpat jakýkoli zisk z jeho králoství. V roce 1409 Vlámové uvěznili a vyhostili Janovské bankéře. V roce 1410 byli všichni italští obchodníci vyhostěni z Paříže. V roce 1401, byla založena Barcelonská banka. V roce 1407 byla založena banka Svatého Jiří v Janově. V roce 1403 bylo legální účtovan úrok z úvěru i přes tradiční zákaz lichvy ze strany církve. Italské banky jako Lombards, kteří měli agenty v hlavních ekonomických centrech Evropy, začli vybírat poplatky za úvěry. Právník a teolog Lorenzo di Antonio Ridolfi vyhrál soudní spor, kde uplatňoval úroky po Florenské vládě. V roce 1413, Giovanni di Bicci de’Medici se stal hlavním bankéřem papeže. V roce 1440 Gutenberg investoval do moderní tiskárny, kdy Evropa už znala papírové peníze z Číny. Úprava knihtiskové metody byla upravena, Leonardo Da Vincim mimo jiné, pro ražbu mincí a to o dvě stě let dřívě, než vůbec byli první papírové bankovky v Evropě tištěny. Od roku 1390 byl velký nedostatek střibra po celé Evropě, kromě Benátek. Stříbrné doly v Kutné Hoře začli pomalu upadat v roce 1370 a král Zikmund je roku 1422 úplně zavřel. Od roku 1450 skoro všechny mincovny severozápadní Evropy se zavíraly díky nedostatku stříbra. Poslední penězoměnec v hlavním francouzském přístavu Dieppe zkrachoval v roce 1446. V roce 1455 Turci obsadili srbské stříbrné doly a roku 1460 ukořistili poslední bosenský důl. Poslední benátský groš byl ražen roku 1462. Několik Benátských bank zkrachovalo a také banka Strizzi ve Florencii, druhá největší ve městě. I malý obnos drobných se stal vzácný.
Dějiny bankovnictví západu
Církev oficiálně zakazovala lichvu, a znovu připomínala, že brát úrok z půjčky peněz je hřích. Vývoj podvojného účetnictví byl silný argument k legitimitě a integritě zisku podniku. První důkaz účetnictví začíná ve 13. století, knihy Farolfiho podniku z Florencie, který byl obchodník a jeho sídlo bylo v Nimes. Jeho účetní knihy vypovídají o tom, že byl i lichvář a arcibiskup Arles byl jeho největším zákazníkem. Musel mít také krytí ze strany Florentské církve, díky zákazu lichvy, protože nebylo proti němu vznesen ani jeden přestupek za lichvu, i když sám arcibiskup si půjčoval peníze od Farolfiho na 15 procent ročně.
Bankovnictví v moderním slova smyslu lze vysledovat do středověké a raně renesanční Itálie, bohatá města na severu, jako je Florencie, Benátky a Janov. Bankéřské rodiny jako Bardi a Peruzzi dominují bankovnictví v 14. století ve Francii a zakládají mnoho poboček v jiných částech Evropy. Snad nejslavnější banka byla Medici, založená Giovannim Medici v roce 1397.
Moderní západní ekonomické a finanční historii je obvykle stopován zpátky do kavárny v Londýně. [Pochvalná zmínka potřebovala] v Londýně Royal Exchange byla založena v roce 1565. V té době již byly penězoměnců tzv. bankéři, ačkoli termín "banka", obvykle odkazoval se na jejich kanceláře, a nenesl znamenat, že to dělá dnes. Tam byl také hierarchické pořadí mezi odborníky, na vrcholu byli bankéři, kteří se obchodu s hlavami států, vedle města byly výměny, a na dně byly zastaváren či "Lombard" 's. Některá evropská města mají dnes ulice Lombard, kde byla umístěna pěšce shop. Moderní ekonomie a finanční dějiny jsou většinou spojovány s obchody s kávou v Londýně. Londýnská královská burza byla založena roku 1565. V té době, už lichváři byli nazýváni bankéři, ale spíše to mířilo významem k jejich kancelářím (slovo banka znamená lavice, poznámka překladatele) a nepoužívalo se s významem jako dnes. Také existovala hiearchie mezi bankéři, na vrcholu byli bankéři, kteří obchodovali s hlavami států, pak byli bankéři, kteří obchodovali s městy a na dně byli zástavárníci „Lombards“. Některá města Evropy ještě dnes mají názvy ulic pojmenovány Lombard podle zástaváren, které byli v této ulici umístěny.
Po obležení Antwerp, obchod se přestěhoval do Amsterdamu. V roce 1609 byla založena Amsterdamsche Wisselbank (Amstrdamská burzovní banka) a udělala Amsterdam finančním centrem světa, až do průmyslové revoluce.
Bankovní úřady se obvykle nacházeli v blízkosti centra obchodu, a na konci 17. století, největší centra pro obchodování byly přístavy v Amsterdamu, Londýně a Hamburku. Jednotlivci se mohli podílet na lukrativním obchodu s Indií a nákupu směnek od těchto bank, ale cena byla závisla na návratu lodi (která často nedorazila na čas) a na nákladu které veze (které často nebylo podle plánu). Komodity na trhu byla velmi nestabilní z tohoto důvodu, a také pro mnoho válek, které vedly k zabavení nákladu a ztráty lodí.
Dějiny bankovnictví západu
Církev oficiálně zakazovala lichvu, a znovu připomínala, že brát úrok z půjčky peněz je hřích. Vývoj podvojného účetnictví byl silný argument k legitimitě a integritě zisku podniku. První důkaz účetnictví začíná ve 13. století, knihy Farolfiho podniku z Florencie, který byl obchodník a jeho sídlo bylo v Nimes. Jeho účetní knihy vypovídají o tom, že byl i lichvář a arcibiskup Arles byl jeho největším zákazníkem. Musel mít také krytí ze strany Florentské církve, díky zákazu lichvy, protože nebylo proti němu vznesen ani jeden přestupek za lichvu, i když sám arcibiskup si půjčoval peníze od Farolfiho na 15 procent ročně.
Bankovnictví v moderním slova smyslu lze vysledovat do středověké a raně renesanční Itálie, bohatá města na severu, jako je Florencie, Benátky a Janov. Bankéřské rodiny jako Bardi a Peruzzi dominují bankovnictví v 14. století ve Francii a zakládají mnoho poboček v jiných částech Evropy. Snad nejslavnější banka byla Medici, založená Giovannim Medici v roce 1397.
Moderní západní ekonomické a finanční historii je obvykle stopován zpátky do kavárny v Londýně. [Pochvalná zmínka potřebovala] v Londýně Royal Exchange byla založena v roce 1565. V té době již byly penězoměnců tzv. bankéři, ačkoli termín "banka", obvykle odkazoval se na jejich kanceláře, a nenesl znamenat, že to dělá dnes. Tam byl také hierarchické pořadí mezi odborníky, na vrcholu byli bankéři, kteří se obchodu s hlavami států, vedle města byly výměny, a na dně byly zastaváren či "Lombard" 's. Některá evropská města mají dnes ulice Lombard, kde byla umístěna pěšce shop. Moderní ekonomie a finanční dějiny jsou většinou spojovány s obchody s kávou v Londýně. Londýnská královská burza byla založena roku 1565. V té době, už lichváři byli nazýváni bankéři, ale spíše to mířilo významem k jejich kancelářím (slovo banka znamená lavice, poznámka překladatele) a nepoužívalo se s významem jako dnes. Také existovala hiearchie mezi bankéři, na vrcholu byli bankéři, kteří obchodovali s hlavami států, pak byli bankéři, kteří obchodovali s městy a na dně byli zástavárníci „Lombards“. Některá města Evropy ještě dnes mají názvy ulic pojmenovány Lombard podle zástaváren, které byli v této ulici umístěny.
Po obležení Antwerp, obchod se přestěhoval do Amsterdamu. V roce 1609 byla založena Amsterdamsche Wisselbank (Amstrdamská burzovní banka) a udělala Amsterdam finančním centrem světa, až do průmyslové revoluce.
Bankovní úřady se obvykle nacházeli v blízkosti centra obchodu, a na konci 17. století, největší centra pro obchodování byly přístavy v Amsterdamu, Londýně a Hamburku. Jednotlivci se mohli podílet na lukrativním obchodu s Indií a nákupu směnek od těchto bank, ale cena byla závisla na návratu lodi (která často nedorazila na čas) a na nákladu které veze (které často nebylo podle plánu). Komodity na trhu byla velmi nestabilní z tohoto důvodu, a také pro mnoho válek, které vedly k zabavení nákladu a ztráty lodí.
středa 6. října 2010
Dějiny bankovnictví 3. část
Počátkem 12. století, potřeba přepravy velkých obnosů peněz pro financování křižáckých výprav, pozvbudilo znovu oživení bankovnictví v západní Evropě. V roce 1156 se v Ženevě dochoval nejstarší záznam o zahraniční obchodní smlouvě. Dva bratři si půjčili 115 ženevských liber a souhlasili s navrácením obnosu bance v Konstantopoli ve výši 460 bezantů, do měsíce po jejich příjezdu do města. V následujícím století se počet těchto smluv prudce zvýšil, zejména proto, že na časový rozdíl nebylo nazíráno jako na úrok a střet s lichvou v kanonickým právu. V roce 1162, Jindřich II. Plantagenet vybíral daň pro podporu křižáků – první řada daní Jindřich po léta vybíral za stejným účelem. Templáři a Maltézští rytíři hráli Jindřichovi roli bankéřů ve Svaté Zemi. Templáři se také rozmístili po velkých územích po celé Evropě, v časovém rozpětí 1100 – 1300 započali rozsáhlé bankovnictví. Jejich praxe byla že místní měna země byla směnitelná na jakémkoli hradě po Evropě, kde Templáři pobývali a tak umožňili pohyb peněz bez běžného rizika krádeže během cestování.
Od roku 1200, byl velký počet vzrůstajicího objemu meziměstského a mezinárodního obchodu v zemědělských a výrobních komoditách v západní Evropě. Komodity jako vlna, plátno, víno, sůl, vosk, lůj, kůže a kožené výrobky a zbraně a munice. Individuální obchod se uskutečňoval a často zaměřoval na jeden nebo na výběr z tohoto sortimentu. A to podle toho jak se individuálně podílel výrobce na sortimentu, jelikož pro velkou výrobu bylo nutné velkých investic. Většinou největší transkace byli v komoditách s plátnem a spestřit sortiment si mohli dovolit jen ty největší podniky. Jako výsledek, podniky a shluky podniků se orientovali spíše na úzký sortiment pro trh. Velké firmy jako banka Medici, se mohla a specializovala na velkých počet výrobních útvarů mnoha druhů pláten. Možná nejlepší příklad obchodní politiky přišlo od Cisterciánského klášterního řádu, kdy jednotlivé kláštery a hospodářství se specializovali na jednotlivé zemědělské produkty nebo typy výrobní produkce. Výběr volili často osobním zjištěním poptávky na místních nebo regionálních trzích.
Ironicky, papežovi bankéři byli nejúspěšnější v celé západní Evropě, často bylo bráno zboží do zástavy, kdy bylo nahrazeno termínovaným úrokem institucí Monte di Pieta. Když papež Jan XXII ( narozen jako Jacques d’Euse 1249-1334) byl korunován v Lyonu roku 1316, přesunul papežský úřad do Avinonu. Občanská válka ve Florencii mezi Guelfy a Ghibellini vyústila ve výhru obchodních rodin Geulfů. Převzali papežský monopol od rivalů z nedaleké Sieny a staly se tak výběrčími daní na místo papeže po celé Evropě. V roce 1306, Filip IV vyhostil židy z Francie. V roce 1307 Filip zajal Templářské rytíře a zabavil jejich majetek, který posloužil jako neoficiální pokladnice Francie. V roce 1311 vyhostil italské bankéře a zmocnil se jejich majetku. V roce 1327 Avinon má 43 poboček italských bankovních domů. V roce 1347 anglický král Eduard III nesplnil zavázanou půjčku. Později tak nastal bankrot florenských bank Peruzzi (1374) a Bardi(1353). Doprovázející růst italského bankovnictví ve Francii, byl začátkem penězoměnců Lombardů v Evropě, kteří se přestěhovali z měst do lemujících měst podél frekventované poutní cesty důležité pro obchod. Klíčové město v této době bylo Cahors, rodiště papeže Jana XXII, a Figeac. Možná to bylo proto, že termín Lombard je synonymem k Cahorsin ve středověké Evropě a znamenalo „zástavárník“. Banka Monte dei Paschi di Siena SPA(MPS) v Itálii, je nejstarší přeživší bankou na světě.
Od roku 1200, byl velký počet vzrůstajicího objemu meziměstského a mezinárodního obchodu v zemědělských a výrobních komoditách v západní Evropě. Komodity jako vlna, plátno, víno, sůl, vosk, lůj, kůže a kožené výrobky a zbraně a munice. Individuální obchod se uskutečňoval a často zaměřoval na jeden nebo na výběr z tohoto sortimentu. A to podle toho jak se individuálně podílel výrobce na sortimentu, jelikož pro velkou výrobu bylo nutné velkých investic. Většinou největší transkace byli v komoditách s plátnem a spestřit sortiment si mohli dovolit jen ty největší podniky. Jako výsledek, podniky a shluky podniků se orientovali spíše na úzký sortiment pro trh. Velké firmy jako banka Medici, se mohla a specializovala na velkých počet výrobních útvarů mnoha druhů pláten. Možná nejlepší příklad obchodní politiky přišlo od Cisterciánského klášterního řádu, kdy jednotlivé kláštery a hospodářství se specializovali na jednotlivé zemědělské produkty nebo typy výrobní produkce. Výběr volili často osobním zjištěním poptávky na místních nebo regionálních trzích.
Ironicky, papežovi bankéři byli nejúspěšnější v celé západní Evropě, často bylo bráno zboží do zástavy, kdy bylo nahrazeno termínovaným úrokem institucí Monte di Pieta. Když papež Jan XXII ( narozen jako Jacques d’Euse 1249-1334) byl korunován v Lyonu roku 1316, přesunul papežský úřad do Avinonu. Občanská válka ve Florencii mezi Guelfy a Ghibellini vyústila ve výhru obchodních rodin Geulfů. Převzali papežský monopol od rivalů z nedaleké Sieny a staly se tak výběrčími daní na místo papeže po celé Evropě. V roce 1306, Filip IV vyhostil židy z Francie. V roce 1307 Filip zajal Templářské rytíře a zabavil jejich majetek, který posloužil jako neoficiální pokladnice Francie. V roce 1311 vyhostil italské bankéře a zmocnil se jejich majetku. V roce 1327 Avinon má 43 poboček italských bankovních domů. V roce 1347 anglický král Eduard III nesplnil zavázanou půjčku. Později tak nastal bankrot florenských bank Peruzzi (1374) a Bardi(1353). Doprovázející růst italského bankovnictví ve Francii, byl začátkem penězoměnců Lombardů v Evropě, kteří se přestěhovali z měst do lemujících měst podél frekventované poutní cesty důležité pro obchod. Klíčové město v této době bylo Cahors, rodiště papeže Jana XXII, a Figeac. Možná to bylo proto, že termín Lombard je synonymem k Cahorsin ve středověké Evropě a znamenalo „zástavárník“. Banka Monte dei Paschi di Siena SPA(MPS) v Itálii, je nejstarší přeživší bankou na světě.
Dějiny bankovnictví 2. část
Náboženské omezení nároku na úrok
Většina ranných náboženských systémů na starověkém blízkém východě, a světské zákony z nich vyplývajích, původně nezakazovaly lichvu. Tyto společnosti považovali neživou hmotu jako za živou, podobně jako rostliny, zvířata a lidi, schopny se sami reprodukovat. Proto při půjčce „potravinových peněz“, či jakýchkoli peněžních žetonů, bylo oprávněné účtovat úrok. Potravinové peníze ve formách oliv, datlí, semen nebo zvířat se používali před 7000 tisíci lety a ne li ještě dříve. Mezopotámci, hittitové, féničané a egypťané legálně používali úrok, většinou stanoven státem. Thóra a další starší části Tanakhu kritizovali úrok, ale výklad zákazu se v písmech různil. Jeden společný jev byl, že bylo zakázané účtovat úrok hebrejcům, ale bylo povolené účtovat úrok ne-hebrejcům(gentiles). Nicméně Thora udává mnoho příkladů, kdy se toto ustanovení obcházelo.
Během pozdního starověku a středověku
Během 3. století našeho letopočtu, banky v Persii a jiných místech Sassanidského impéria byly vydávány dokumentární akreditivy, známé jako Sakks.(tzv. dnešní šek)
Muslimští obchodníci byli známy používáním šekového(sakk) systému od doby Harun al-Rashida (9.stol.n.l.) v Abbásově kalifátu. V 9. století muslimský podnikatel mohl uplatňovat šek v Číně, za zdroj investovaný v Bagdádu. Tato tradice se ještě více upevnila ve 13. a 14. století, během Mongolského císařství. Ve skutečnosti fragmenty nalezené v židovské části Káhiry ve 12. století prokázaly, že podobné šeky jsou podobné těm, které používáme dnes, jen byly menší pro menší náklady na papír. Obsahovali částku kterou kryly a sdělení „Nechť tak a tak je vyplaceno držiteli takové a takové množství“ Na šeku bylo uvedeno také datum a jméno.
Hebrejci byli vyloučeni z většiny profesí místními vládci, církví a cechy a tak byli vytlačeni do méně významných povolání ve společnosti, jako danění a výběr nájmů a půjčování peněz, mezitím úrok na finanční služeby byl na vzestupu díky růstu poptávky evropského obchodu.
Středověké obchodní trhy, takové jako v Hamburgu, přispívali k růstu bankovnictví nezvyklím způsobem: penězoměnci vydávali dokumenty, které byli splatné na cizích trzích, výměnou za tvrdou měnu. Tyto dokumenty mohly být vyplaceny buď na jiném zahraničním trhu, nebo na budoucím trhu, na místě vydání. Pokuď se vypláceli v následném období, byly poníženy o sazební úrok. Vlastně tyto dokumenty se vyvynuli do dnešních cenných papírů, které byly propláceny v jakékoli pobočce banky, která tento dokumet vydala. Tyto cenné papíry zjednodušili přepravu velkých obnosů, bez komplikací tahání velkých beden zlata a najímání ozbrojených stráží proti zlodějům.
Většina ranných náboženských systémů na starověkém blízkém východě, a světské zákony z nich vyplývajích, původně nezakazovaly lichvu. Tyto společnosti považovali neživou hmotu jako za živou, podobně jako rostliny, zvířata a lidi, schopny se sami reprodukovat. Proto při půjčce „potravinových peněz“, či jakýchkoli peněžních žetonů, bylo oprávněné účtovat úrok. Potravinové peníze ve formách oliv, datlí, semen nebo zvířat se používali před 7000 tisíci lety a ne li ještě dříve. Mezopotámci, hittitové, féničané a egypťané legálně používali úrok, většinou stanoven státem. Thóra a další starší části Tanakhu kritizovali úrok, ale výklad zákazu se v písmech různil. Jeden společný jev byl, že bylo zakázané účtovat úrok hebrejcům, ale bylo povolené účtovat úrok ne-hebrejcům(gentiles). Nicméně Thora udává mnoho příkladů, kdy se toto ustanovení obcházelo.
Během pozdního starověku a středověku
Během 3. století našeho letopočtu, banky v Persii a jiných místech Sassanidského impéria byly vydávány dokumentární akreditivy, známé jako Sakks.(tzv. dnešní šek)
Muslimští obchodníci byli známy používáním šekového(sakk) systému od doby Harun al-Rashida (9.stol.n.l.) v Abbásově kalifátu. V 9. století muslimský podnikatel mohl uplatňovat šek v Číně, za zdroj investovaný v Bagdádu. Tato tradice se ještě více upevnila ve 13. a 14. století, během Mongolského císařství. Ve skutečnosti fragmenty nalezené v židovské části Káhiry ve 12. století prokázaly, že podobné šeky jsou podobné těm, které používáme dnes, jen byly menší pro menší náklady na papír. Obsahovali částku kterou kryly a sdělení „Nechť tak a tak je vyplaceno držiteli takové a takové množství“ Na šeku bylo uvedeno také datum a jméno.
Hebrejci byli vyloučeni z většiny profesí místními vládci, církví a cechy a tak byli vytlačeni do méně významných povolání ve společnosti, jako danění a výběr nájmů a půjčování peněz, mezitím úrok na finanční služeby byl na vzestupu díky růstu poptávky evropského obchodu.
Středověké obchodní trhy, takové jako v Hamburgu, přispívali k růstu bankovnictví nezvyklím způsobem: penězoměnci vydávali dokumenty, které byli splatné na cizích trzích, výměnou za tvrdou měnu. Tyto dokumenty mohly být vyplaceny buď na jiném zahraničním trhu, nebo na budoucím trhu, na místě vydání. Pokuď se vypláceli v následném období, byly poníženy o sazební úrok. Vlastně tyto dokumenty se vyvynuli do dnešních cenných papírů, které byly propláceny v jakékoli pobočce banky, která tento dokumet vydala. Tyto cenné papíry zjednodušili přepravu velkých obnosů, bez komplikací tahání velkých beden zlata a najímání ozbrojených stráží proti zlodějům.
Dějiny bankovnictví 1. část
Dějiny bankovnictví
Náboženské chrámy ve starověku pravděpodobně kolem 3000 př. n.l. sloužili jako první banky. Banky byly pravděpodobně před vývojem vzniku peněz. Vklady se z počátku týkaly obilí a později dalšího zboží včetně skotu, zemědělských nástrojů a nakonec i vzácné kovy jako zlato, ve formách tenkých plátů pro lehkou přepravu. Kláštery a paláce byly nejbezpečňejší pro ukládání zlata proto, že byly stále obývány a byli dobře stavěné. Posvátné místa také představovali další funkci a to jako odstrašující element pro rádo by zloděje Je mnoho záznamů o půjčkch z 18. stol. př. n. l. z Babylonu, které poskytovali kněží a mniši obchodníkům.
Nejstarší banky
Od dob Chammurapiho zákoníku, bankovnictví bylo velmi dobře rozvinuté na to, aby uplatňovalo práva v řízení bankovního provozu.
Starověké řecko je dalším důkazem bankovnictví. Řecké chrámy, jako soukromé a obecné entity, organizovali finanční transakce jako půjčky, vklady, směna měn a pravost mincí. Je zde také důkaz o úvěrech, pomocí něhož se klientovy vyplácel vklad, když lichvář v jednom přístavu vystavil směnku na vklad, tak v druhém městě mu ji proplatili bez rizik, které by klient musel podstoupit, při fyzické přepravě svých pěnez z bodu A do bodu B. Pythius, obchodní bankéř v Malé Asii na začátku 5. stol. př. n. l. byl první soukromý bankéř o kterém máme záznam. Mnoho prvních bankéřů v řeckých městských státech byly přistěhovalci bez občanských práv. Kolem roku 371 př. n. l. Pasion,otrok, se stal nejbohatším a nejslavnějším řeckým bankéřem, získal postupně jeho svobodu a Aténské občasntví. Rozmach úvěrů ve středomoří se odehrál ve 4. stol.př. n.l.
V Egyptě od nejčasnějších dob, se používalo jako platidlo obilí jako doplněk ke zlatu a drahým kovům a státní sýpky hráli roli bank. Když Egypt padl do područí řecké dynastie Ptolemajců (332 př.n.l. – 30 n.l.) mnoho státních sýpek bylo převedeno na síť obilných bank, řízené z Alexandrie, kde se vedly hlavní účetní záznamy pro celý Egypt. Tato bankovní síť fungovala jako obchodní úvěrový systém, v kterém účel plateb byl převod z jednoho účtu na druhý, bez fyzického přesunu peněz. Na konci 3. stol. př. n. l. neúrodný ostrov Delos v Egejském moři, byl znám jako velkolepý přístav a znám pro Apollonův chrám a stal jse tak prominentním bankovním střediskem.Stejně jak v Egyptě, platební transakce byly nahrazeny skutečnými úvěrovými inkasy a platby byli na základě jednoduchých principech účtu, který byl pro každého klienta. Na obranu proti hlavním soupeřům, Kartágo, Korint a Řím, důležitost ostrova Delos velmi vzrostla. Následně bylo přirozené, že banka na ostrově Delos byla vzorem k napodobení bank v Římě.
Starověký Řím zdokonalil administraci bankovnictví a přispěl větší regulací finančních institucí a finančních postupů. Úroky z úvěrů a vyplácení úroků z vkladů se staly více rozvinuté a soutěživé. Rozvoj římských bank byl omezen, nicméně, římané upřednostňovali obchodování s penězi. Za vlády římského císaře Galliena (260 – 268 n.l.), došlo k dočasnému rozdělení bankovního systému římských bank, protože odmítli obchodovat s měďěnými platidli, které produkovaly jeho mincovny. S nástupem Křesťanství, bankovnictví se stalo předmětem restrikcí, na úrok se zhlíželo jako nemorální jednání. Po pádu Říma, bankovnictví v západní Evropě bylo nefunkční, až do doby Templářů a křížáckých válek.
Náboženské chrámy ve starověku pravděpodobně kolem 3000 př. n.l. sloužili jako první banky. Banky byly pravděpodobně před vývojem vzniku peněz. Vklady se z počátku týkaly obilí a později dalšího zboží včetně skotu, zemědělských nástrojů a nakonec i vzácné kovy jako zlato, ve formách tenkých plátů pro lehkou přepravu. Kláštery a paláce byly nejbezpečňejší pro ukládání zlata proto, že byly stále obývány a byli dobře stavěné. Posvátné místa také představovali další funkci a to jako odstrašující element pro rádo by zloděje Je mnoho záznamů o půjčkch z 18. stol. př. n. l. z Babylonu, které poskytovali kněží a mniši obchodníkům.
Nejstarší banky
Od dob Chammurapiho zákoníku, bankovnictví bylo velmi dobře rozvinuté na to, aby uplatňovalo práva v řízení bankovního provozu.
Starověké řecko je dalším důkazem bankovnictví. Řecké chrámy, jako soukromé a obecné entity, organizovali finanční transakce jako půjčky, vklady, směna měn a pravost mincí. Je zde také důkaz o úvěrech, pomocí něhož se klientovy vyplácel vklad, když lichvář v jednom přístavu vystavil směnku na vklad, tak v druhém městě mu ji proplatili bez rizik, které by klient musel podstoupit, při fyzické přepravě svých pěnez z bodu A do bodu B. Pythius, obchodní bankéř v Malé Asii na začátku 5. stol. př. n. l. byl první soukromý bankéř o kterém máme záznam. Mnoho prvních bankéřů v řeckých městských státech byly přistěhovalci bez občanských práv. Kolem roku 371 př. n. l. Pasion,otrok, se stal nejbohatším a nejslavnějším řeckým bankéřem, získal postupně jeho svobodu a Aténské občasntví. Rozmach úvěrů ve středomoří se odehrál ve 4. stol.př. n.l.
V Egyptě od nejčasnějších dob, se používalo jako platidlo obilí jako doplněk ke zlatu a drahým kovům a státní sýpky hráli roli bank. Když Egypt padl do područí řecké dynastie Ptolemajců (332 př.n.l. – 30 n.l.) mnoho státních sýpek bylo převedeno na síť obilných bank, řízené z Alexandrie, kde se vedly hlavní účetní záznamy pro celý Egypt. Tato bankovní síť fungovala jako obchodní úvěrový systém, v kterém účel plateb byl převod z jednoho účtu na druhý, bez fyzického přesunu peněz. Na konci 3. stol. př. n. l. neúrodný ostrov Delos v Egejském moři, byl znám jako velkolepý přístav a znám pro Apollonův chrám a stal jse tak prominentním bankovním střediskem.Stejně jak v Egyptě, platební transakce byly nahrazeny skutečnými úvěrovými inkasy a platby byli na základě jednoduchých principech účtu, který byl pro každého klienta. Na obranu proti hlavním soupeřům, Kartágo, Korint a Řím, důležitost ostrova Delos velmi vzrostla. Následně bylo přirozené, že banka na ostrově Delos byla vzorem k napodobení bank v Římě.
Starověký Řím zdokonalil administraci bankovnictví a přispěl větší regulací finančních institucí a finančních postupů. Úroky z úvěrů a vyplácení úroků z vkladů se staly více rozvinuté a soutěživé. Rozvoj římských bank byl omezen, nicméně, římané upřednostňovali obchodování s penězi. Za vlády římského císaře Galliena (260 – 268 n.l.), došlo k dočasnému rozdělení bankovního systému římských bank, protože odmítli obchodovat s měďěnými platidli, které produkovaly jeho mincovny. S nástupem Křesťanství, bankovnictví se stalo předmětem restrikcí, na úrok se zhlíželo jako nemorální jednání. Po pádu Říma, bankovnictví v západní Evropě bylo nefunkční, až do doby Templářů a křížáckých válek.
úterý 5. října 2010
Kubánské zemědělství: Kolaps a ekonomická reforma část 5.
Potencionální zemědělský obchod s USA
Od doby kdy Kuba započala s ekonomickými a politickými reformamy a ustavila demokratickou a pluralitní společnost, Spojené státy začli normalizovat svůj vztah ke Kubě a začli poskytovat Kubě pomoc. Ekonomické sankce by tak byli pozastaveny a započali by jednání a vzájemném obchodě. Nejpravděpodobnější kandidáti na export jsou cukr, citrusy, zelenina a tropické ovoce, mořské plody a tabák. I když některé produkty z Kuby by mohly být konkurencí pro Floridu, hodně kubánského doplňujícího a sezónního sortimentu by konkurencí nebylo. Kuba ještě stále dováží mnoho zemědělských produktů. Potravinové potřeby jsou produkty primárně z mírného pásma, které se staly pojítkem do všednodenní potravinové potřeby kubánců a nejsou snadno produkovatelné v místních podmínkách. Obecná shoda je, že USA vyváží do Kuby asi kolem 1 miliardy dolarů ročně. Tento odhad je srovnatelný s obchodem před revolucí roku 1959, USA obchoduje i s dalšími ostrovy Caribiku s srovnatelným sortimentem, který Kuba produkuje. Převážná část amerického exportu je rýže, hrubé zrna, fazole, mouka, a masné produkty. Před revolucí USA měli velké investice v živočišné výrobě, a zde je velký potenciál v tomto odvětví i pokračovat. Nedávná studia amerického úřadu pro osivo konstatovalo, že Kuba by importovala z USA až 500 000 tun krmného zrna ročně, pokuď by se uvolnilo obchodní embargo. Kubánský cukr, rýže a tabák je závislý na vnějších investicích k udržení výnosů. Palivo a ropné dovozy jsou také zásadní pro udržení kubánské produktivity. Amerika má taky velký exportní potenciál v dodávkách hnojiv, herbicidů, pesticidů, zemědělských strojů a dalších technologií. Rozvoj obchodu je v závislosti na růstu investic do kubánské ekonomiky. Kromě poskytování možností firmám pro jejich investice, by to znamenalo růst i pro kubánksou ekonomiku., generování vyšší spotřeby a odpovídající růst poptávky kubánského importu. Během devadesátých let, Kuba zvýšila svá čísla zahraničních ekonomických asociací. Tyto asociace se skládají z jednoho nebo více národních investorů a z jednoho a nebo z více zahraničních investorů, který tvoří buď sdílený výrobní podnik nebo zahraniční sdílenou asociaci, která má smlouvu na produkci výrobků , nebo poskytování služeb za účelem zisku. Přes 5 miliard dolarů zahraničních investic do Kuby bylo slibováno od započetí reforem, ale jen jedna miliarda dolarů bylazatím investována. Více jak 90 procent těchto investic pochází z Mexika, Kanady, Austrálie, Španělska, Jižní Afriky, Holandska, Brazílie a Chile. Hlavní cíle investic je turistika, důlní průmysl, telekomunikace a základní výroba. Zahraniční investice do zemědělství byli relativně malé k dnešnímu dni. Jen asi 10 procent investic směřovalo do zemědělství Kuby. Ulehčení sankcí USA na obchod a k němu spojené finance by vedlo k významnému počtu amerického kapitálu, který by mohl téci do Kuby a to převážně z Floridy. Zahraniční investice USA do zemědělství by hlavně byl cíl pro kubánský export a do aktivit produkce zeleniny. Kromě přímých investic, a vstupů do zemědělství by přinášelo významnou roli pro Kubu a kubánský průmysl, který by pravděpodobně byl poskytován ze zdrojů USA.
napsal: William Kost +01(202) 694-5226
wekost@econ.ag.gov
přeložil: Mehdi Zejnulahu
mehdi.zejnulahu@gmail.com
Od doby kdy Kuba započala s ekonomickými a politickými reformamy a ustavila demokratickou a pluralitní společnost, Spojené státy začli normalizovat svůj vztah ke Kubě a začli poskytovat Kubě pomoc. Ekonomické sankce by tak byli pozastaveny a započali by jednání a vzájemném obchodě. Nejpravděpodobnější kandidáti na export jsou cukr, citrusy, zelenina a tropické ovoce, mořské plody a tabák. I když některé produkty z Kuby by mohly být konkurencí pro Floridu, hodně kubánského doplňujícího a sezónního sortimentu by konkurencí nebylo. Kuba ještě stále dováží mnoho zemědělských produktů. Potravinové potřeby jsou produkty primárně z mírného pásma, které se staly pojítkem do všednodenní potravinové potřeby kubánců a nejsou snadno produkovatelné v místních podmínkách. Obecná shoda je, že USA vyváží do Kuby asi kolem 1 miliardy dolarů ročně. Tento odhad je srovnatelný s obchodem před revolucí roku 1959, USA obchoduje i s dalšími ostrovy Caribiku s srovnatelným sortimentem, který Kuba produkuje. Převážná část amerického exportu je rýže, hrubé zrna, fazole, mouka, a masné produkty. Před revolucí USA měli velké investice v živočišné výrobě, a zde je velký potenciál v tomto odvětví i pokračovat. Nedávná studia amerického úřadu pro osivo konstatovalo, že Kuba by importovala z USA až 500 000 tun krmného zrna ročně, pokuď by se uvolnilo obchodní embargo. Kubánský cukr, rýže a tabák je závislý na vnějších investicích k udržení výnosů. Palivo a ropné dovozy jsou také zásadní pro udržení kubánské produktivity. Amerika má taky velký exportní potenciál v dodávkách hnojiv, herbicidů, pesticidů, zemědělských strojů a dalších technologií. Rozvoj obchodu je v závislosti na růstu investic do kubánské ekonomiky. Kromě poskytování možností firmám pro jejich investice, by to znamenalo růst i pro kubánksou ekonomiku., generování vyšší spotřeby a odpovídající růst poptávky kubánského importu. Během devadesátých let, Kuba zvýšila svá čísla zahraničních ekonomických asociací. Tyto asociace se skládají z jednoho nebo více národních investorů a z jednoho a nebo z více zahraničních investorů, který tvoří buď sdílený výrobní podnik nebo zahraniční sdílenou asociaci, která má smlouvu na produkci výrobků , nebo poskytování služeb za účelem zisku. Přes 5 miliard dolarů zahraničních investic do Kuby bylo slibováno od započetí reforem, ale jen jedna miliarda dolarů bylazatím investována. Více jak 90 procent těchto investic pochází z Mexika, Kanady, Austrálie, Španělska, Jižní Afriky, Holandska, Brazílie a Chile. Hlavní cíle investic je turistika, důlní průmysl, telekomunikace a základní výroba. Zahraniční investice do zemědělství byli relativně malé k dnešnímu dni. Jen asi 10 procent investic směřovalo do zemědělství Kuby. Ulehčení sankcí USA na obchod a k němu spojené finance by vedlo k významnému počtu amerického kapitálu, který by mohl téci do Kuby a to převážně z Floridy. Zahraniční investice USA do zemědělství by hlavně byl cíl pro kubánský export a do aktivit produkce zeleniny. Kromě přímých investic, a vstupů do zemědělství by přinášelo významnou roli pro Kubu a kubánský průmysl, který by pravděpodobně byl poskytován ze zdrojů USA.
napsal: William Kost +01(202) 694-5226
wekost@econ.ag.gov
přeložil: Mehdi Zejnulahu
mehdi.zejnulahu@gmail.com
neděle 3. října 2010
Kubánské zemědělství: Kolaps a ekonomická reforma část 4.
Zelenina a tropické ovoce
Ovoce a zelenica jsou klíčová složka kubánské zemědělské produkce. Větší část z produkce je spotřebováno v místních trzích. Nicméně, sezónnost produkce vytváří potřeby pro zpracovatelskou produkci. Produkce poklesla v roce 1993, a v tento rok byly farmy sdruženy do UBPC ('Unidad Básica de Producción Cooperativa') a družstvům bylo povoleno prodávat díl z jejich produkce , dle cen stanovených státním trhem. Tímto se zlepšilo prostředí pro potencionální zisky jako výsledek zvýšení produkce. Nicméně, zpracovatelský průmysl byl zbržděn poklesem produkce v devadesátých letech, stejně tak i útlumem investic, regulovaním dodávek energií a nedostatkem deviz na podporu nákupů dovážených vstupů(hlavně konterjnery). Je zde trochu potenciál na rozšíření produkce tropického ovoce a čerstvé zeleniny na export, zejména vyplnit mezery na trhu. Nicméně, nedostatečné podmínky pro uskladňování a přepravu, jsou zřejmé omezující faktory. Vzhledem k omezení zdrojů, se Kuba musela psolehnout na ekologický přístup pěstování, než na biochemický přístup. Jako výsledek, Kuba je dnes čistě s ekologickým zemdědělstvím a tak hraje očividnou roli pro zaplnění amerického trhu s bio potravinami. Jakýkoli vývoz do USA, by musel být ve shodě s hygienickými a fytohygienickými předpisy USA. Ekologické prodkuty by měli splňovat podmínky ekologických předpisů.
Rybolov
Rybářský průmysl, který taky značně utrpěl pokles na začátku 90. let, se nyní pomalu uzdravuje a hraje důležitou složku pro zahraniční obchod Kuby. Na konci 70. let, většina zemí západní polokoule stanovilo omezení na 320 km okruh na teritoriální vody a zakázala Kubě vstup do těchto míst. Kubánské loďstvo bylo navrženo na rybolov v těchto vodách a tak byli nuceni k rybolovu v odlehlejších vodách s mnohem vyššími náklady.Toto zanechalo na kubánské loďstvo vysoce nákladný rybolov, jehož výnos z rybolovu byl značně nevýdělečný. Loďstvo bylo závislé na dodávkách Sovětské nafty a zhroucení Sovětského svazu, mělo viditelný dopad na vysoce produktivní těžbu kubánského loďstva. Pozůstatky kubánského rybolovu se zaměřili výhradně na rybolov cenných ryb, v blízkých vodách. Jako u zemědělství, kubánská vláda redukovala pohled na rybářské aktivity. Byly založeny rybářské družstva, stát byl vlastníkem loďstva, určovala finanční rozpočet na chod a určoval kvóty na tězbu, ale na přebytky uplatňovala měsíční odměny. Kuba měla výhodu nižších nákladů na produkci a přepravu s porovnáním s ostatními Caribskými ostrovy, které obchodovali s USA. Vzrůstající poprávka z americké strany po mořských plodech (langusty, růžové krevety, ryby (chňapal rudý, kanic). Kubánský výlov langust je v průměru 9 milionů kilo ročně, s porovnáním s 3 milióny se státem Florida. V současné době jsou langusty vyváženy do Japonska a Evropské unie. Od doby, kdy se 40% kubánských langust objevuje na trhu, když není na Floridě sezóna, Kuba tak obsáhne značnou část amerického trhu, bez přímé souteže s trhem langust na Floridě. Navíc, americký trh může lehce pojmout kubánskou produkci krevet a útesových ryb.
Tabák
Tabák je na pátém místě ve vedení v zahraničním obchodě. Kubánský tabák je znám svojí kvalitou a vůní. Je používán především pro výrobu doutníků. Tak jako s ostatními zemědělskými komoditami, tabák utrpěl obrovký pád s kolapsem Sovětského svazu. Pokračující nedostatek investic a nedostatek dodávek energie, obnova tabákového průmyslu byla velmi omezená.Kuba odhaduje, že pokrývá jen čtvrtinu světové poptávky po Havanských doutnících. Španělsko, Francie a Velká Británie stabilně investuje do kubánského tabákového průmyslu. Otevření obchodu s USA by znamenalo nové a vysoké investice do kubánského tabáku, jak doutníků, tak do surového tabáku, který by spracovávali továrny v USA.
Ovoce a zelenica jsou klíčová složka kubánské zemědělské produkce. Větší část z produkce je spotřebováno v místních trzích. Nicméně, sezónnost produkce vytváří potřeby pro zpracovatelskou produkci. Produkce poklesla v roce 1993, a v tento rok byly farmy sdruženy do UBPC ('Unidad Básica de Producción Cooperativa') a družstvům bylo povoleno prodávat díl z jejich produkce , dle cen stanovených státním trhem. Tímto se zlepšilo prostředí pro potencionální zisky jako výsledek zvýšení produkce. Nicméně, zpracovatelský průmysl byl zbržděn poklesem produkce v devadesátých letech, stejně tak i útlumem investic, regulovaním dodávek energií a nedostatkem deviz na podporu nákupů dovážených vstupů(hlavně konterjnery). Je zde trochu potenciál na rozšíření produkce tropického ovoce a čerstvé zeleniny na export, zejména vyplnit mezery na trhu. Nicméně, nedostatečné podmínky pro uskladňování a přepravu, jsou zřejmé omezující faktory. Vzhledem k omezení zdrojů, se Kuba musela psolehnout na ekologický přístup pěstování, než na biochemický přístup. Jako výsledek, Kuba je dnes čistě s ekologickým zemdědělstvím a tak hraje očividnou roli pro zaplnění amerického trhu s bio potravinami. Jakýkoli vývoz do USA, by musel být ve shodě s hygienickými a fytohygienickými předpisy USA. Ekologické prodkuty by měli splňovat podmínky ekologických předpisů.
Rybolov
Rybářský průmysl, který taky značně utrpěl pokles na začátku 90. let, se nyní pomalu uzdravuje a hraje důležitou složku pro zahraniční obchod Kuby. Na konci 70. let, většina zemí západní polokoule stanovilo omezení na 320 km okruh na teritoriální vody a zakázala Kubě vstup do těchto míst. Kubánské loďstvo bylo navrženo na rybolov v těchto vodách a tak byli nuceni k rybolovu v odlehlejších vodách s mnohem vyššími náklady.Toto zanechalo na kubánské loďstvo vysoce nákladný rybolov, jehož výnos z rybolovu byl značně nevýdělečný. Loďstvo bylo závislé na dodávkách Sovětské nafty a zhroucení Sovětského svazu, mělo viditelný dopad na vysoce produktivní těžbu kubánského loďstva. Pozůstatky kubánského rybolovu se zaměřili výhradně na rybolov cenných ryb, v blízkých vodách. Jako u zemědělství, kubánská vláda redukovala pohled na rybářské aktivity. Byly založeny rybářské družstva, stát byl vlastníkem loďstva, určovala finanční rozpočet na chod a určoval kvóty na tězbu, ale na přebytky uplatňovala měsíční odměny. Kuba měla výhodu nižších nákladů na produkci a přepravu s porovnáním s ostatními Caribskými ostrovy, které obchodovali s USA. Vzrůstající poprávka z americké strany po mořských plodech (langusty, růžové krevety, ryby (chňapal rudý, kanic). Kubánský výlov langust je v průměru 9 milionů kilo ročně, s porovnáním s 3 milióny se státem Florida. V současné době jsou langusty vyváženy do Japonska a Evropské unie. Od doby, kdy se 40% kubánských langust objevuje na trhu, když není na Floridě sezóna, Kuba tak obsáhne značnou část amerického trhu, bez přímé souteže s trhem langust na Floridě. Navíc, americký trh může lehce pojmout kubánskou produkci krevet a útesových ryb.
Tabák
Tabák je na pátém místě ve vedení v zahraničním obchodě. Kubánský tabák je znám svojí kvalitou a vůní. Je používán především pro výrobu doutníků. Tak jako s ostatními zemědělskými komoditami, tabák utrpěl obrovký pád s kolapsem Sovětského svazu. Pokračující nedostatek investic a nedostatek dodávek energie, obnova tabákového průmyslu byla velmi omezená.Kuba odhaduje, že pokrývá jen čtvrtinu světové poptávky po Havanských doutnících. Španělsko, Francie a Velká Británie stabilně investuje do kubánského tabákového průmyslu. Otevření obchodu s USA by znamenalo nové a vysoké investice do kubánského tabáku, jak doutníků, tak do surového tabáku, který by spracovávali továrny v USA.
pátek 1. října 2010
Kubánské zemědělství: Kolaps a ekonomická reforma 3. část
Cukr
Pro většinu tohoto století, Kuba zásobovala zahraničí svým cukrovarským průmyslem. Do roku 1960, USA obdrželi více než 33 procent svých spotřeb cukru z Kuby. Od roku 1960 do roku 1991, Sovětský Svaz vedl barter s Kubou za nízkou cenu ropy, za vysokou cenu cukru. Tak do roku 1992, kubánská ekonomika cukru se těšila jistým vysokým cenám – s malou snahou k rozvoji efektivity investic. Po revolučním roce 1959, kubánské vedení nařklo cukrovou produkci jako příčinu zaostalosti země. Když vláda opustila péči o cukrovou třtinu pro ostatní zemědělské komodity, cukrová výroba značně upadla. Produkce cukru spadla z průměrných 5,6 miliónu tun za rok v padesátých letech, na 5,2 milionů tun v šedesátých letech. V letech 1969-70 vláda pozměnila pohled a prohlásila cukr za páteř kubánské politiky. Hondoty produkce cukru se zvýšily v 70. letech na 6,4 miliónů tun ročně a v 80. letech to bylo až 7,7 tun cukru ročně. Po ztrátě podpory ze strany Sovětského Svazu, produkce cukru zkolabovala z 8,1 tun cukru ročně v roce 1989 na 4 milióny run ročně v roce 1993-1996 (Cuba news květen 1998) v roce 1998 tento report také uvedl nejhorší produkci cukru v historii a to 3 milióny tun cukru za rok. Kubánský problém s trhem cukru není v jeho exportu, ale s jeho produkcí. Většina kubánského cukru se vyrábí jako surový cukr, pro země, který ho pak dále zpracovává. Kuba z historického hlediska byla vždy s nízkým výnosem vysoko-nákladového cukru a měla problémy s jeho neefektivním hospodařením. Náklady na produkci byly průměrně 90 procent nad světovými cenamy trhu v roce 1986-90a nad 50-70 procent v letech 1996-97. Půmysl charakterizovali malé neučinné mlýny. Devadesát procent cukrových mlýnů byly vystavěnz před rokem 1925. Cukrovarnický průmysl byl zvláště postižen nedostatkem deviz na nákup potřebných výrobních postupů (hnojiva, olej, díků a zařízení) . Energetická krize také nabourala transportaci, která způsobila další snížení rafinování cukru. V reakci na pokles produkce, Kuba vytvořila UBPC ('Unidad Básica de Producción Cooperativa') a otevřela sektor pro zahraniční investice do pomoci s modernizací a expanzi hroutících kapacit (jistiny, úroky a část ze zisku je placena v podobě cukru). Díky pobídce zahraničních investic, kubánská produkce cukru a exportu mohla vzrůst. Nicméně, současná situace na trhu a nejistá situace na Kubě, vidí pravděpodobnost dlouho trvajících investic do cukrovarnictví, jako velmi vzdálené.
Citrusy
Kuba je třetí největší vývozce grapfuitů na světě, za spojenými státy a Israelem. Kubánské citrusy se exportují do obou trhů, jak do přímého, tak do spracovatelského. Padesát procent z produkce citrusů jsou grapfruity. Pomeranče (60%) a grepy (36%) jsou převážnou části celé citrusové produkce Kuby. Sklizeň grepů začíná na Kubě v polovině srpna. Pokuď by se embargo uvolnilo, takto brzská sklizeň by mohla ovlivnit americké trhy v srpnu a září, kdy dodávky citrusů jsou velmi nízké. Kubánské pomeranče jsou Valencia (stejně jak na Floridě) a , protože obsahují semínka a díky vzhledu, by nekonkurovali na přímých trzích a to ani v Californii, a ani na Floridě, která jsou také odrůdy Valencia. Většina z nich je vyvázena do západní Evropy. Kuba také produkuje Perské limety, které poptává USA, protože v USA je produkce těchto citrusů malá. Mexico je současný hlavní dodavatel, ale kubánské Perské limety by mohli být soutaži vhodné na americkém trhu, pokuď by obchod s USA fungoval. Kromě toho , zpracovatelský průmysl jako vedlejší produkty – lisované oleje, citrusové džusy a pektin – by mohli vstoupit na americký trh a tak začít soutěžit. Naopak Florida, má potenciál být hlavním dodavatelem technologiía investic do kubánské produkce citrusů.
Pro většinu tohoto století, Kuba zásobovala zahraničí svým cukrovarským průmyslem. Do roku 1960, USA obdrželi více než 33 procent svých spotřeb cukru z Kuby. Od roku 1960 do roku 1991, Sovětský Svaz vedl barter s Kubou za nízkou cenu ropy, za vysokou cenu cukru. Tak do roku 1992, kubánská ekonomika cukru se těšila jistým vysokým cenám – s malou snahou k rozvoji efektivity investic. Po revolučním roce 1959, kubánské vedení nařklo cukrovou produkci jako příčinu zaostalosti země. Když vláda opustila péči o cukrovou třtinu pro ostatní zemědělské komodity, cukrová výroba značně upadla. Produkce cukru spadla z průměrných 5,6 miliónu tun za rok v padesátých letech, na 5,2 milionů tun v šedesátých letech. V letech 1969-70 vláda pozměnila pohled a prohlásila cukr za páteř kubánské politiky. Hondoty produkce cukru se zvýšily v 70. letech na 6,4 miliónů tun ročně a v 80. letech to bylo až 7,7 tun cukru ročně. Po ztrátě podpory ze strany Sovětského Svazu, produkce cukru zkolabovala z 8,1 tun cukru ročně v roce 1989 na 4 milióny run ročně v roce 1993-1996 (Cuba news květen 1998) v roce 1998 tento report také uvedl nejhorší produkci cukru v historii a to 3 milióny tun cukru za rok. Kubánský problém s trhem cukru není v jeho exportu, ale s jeho produkcí. Většina kubánského cukru se vyrábí jako surový cukr, pro země, který ho pak dále zpracovává. Kuba z historického hlediska byla vždy s nízkým výnosem vysoko-nákladového cukru a měla problémy s jeho neefektivním hospodařením. Náklady na produkci byly průměrně 90 procent nad světovými cenamy trhu v roce 1986-90a nad 50-70 procent v letech 1996-97. Půmysl charakterizovali malé neučinné mlýny. Devadesát procent cukrových mlýnů byly vystavěnz před rokem 1925. Cukrovarnický průmysl byl zvláště postižen nedostatkem deviz na nákup potřebných výrobních postupů (hnojiva, olej, díků a zařízení) . Energetická krize také nabourala transportaci, která způsobila další snížení rafinování cukru. V reakci na pokles produkce, Kuba vytvořila UBPC ('Unidad Básica de Producción Cooperativa') a otevřela sektor pro zahraniční investice do pomoci s modernizací a expanzi hroutících kapacit (jistiny, úroky a část ze zisku je placena v podobě cukru). Díky pobídce zahraničních investic, kubánská produkce cukru a exportu mohla vzrůst. Nicméně, současná situace na trhu a nejistá situace na Kubě, vidí pravděpodobnost dlouho trvajících investic do cukrovarnictví, jako velmi vzdálené.
Citrusy
Kuba je třetí největší vývozce grapfuitů na světě, za spojenými státy a Israelem. Kubánské citrusy se exportují do obou trhů, jak do přímého, tak do spracovatelského. Padesát procent z produkce citrusů jsou grapfruity. Pomeranče (60%) a grepy (36%) jsou převážnou části celé citrusové produkce Kuby. Sklizeň grepů začíná na Kubě v polovině srpna. Pokuď by se embargo uvolnilo, takto brzská sklizeň by mohla ovlivnit americké trhy v srpnu a září, kdy dodávky citrusů jsou velmi nízké. Kubánské pomeranče jsou Valencia (stejně jak na Floridě) a , protože obsahují semínka a díky vzhledu, by nekonkurovali na přímých trzích a to ani v Californii, a ani na Floridě, která jsou také odrůdy Valencia. Většina z nich je vyvázena do západní Evropy. Kuba také produkuje Perské limety, které poptává USA, protože v USA je produkce těchto citrusů malá. Mexico je současný hlavní dodavatel, ale kubánské Perské limety by mohli být soutaži vhodné na americkém trhu, pokuď by obchod s USA fungoval. Kromě toho , zpracovatelský průmysl jako vedlejší produkty – lisované oleje, citrusové džusy a pektin – by mohli vstoupit na americký trh a tak začít soutěžit. Naopak Florida, má potenciál být hlavním dodavatelem technologiía investic do kubánské produkce citrusů.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)