pondělí 12. dubna 2010

Proč nás budoucnost nepotřebuje 11

Ale mnoho lidí, kteří ví o těchto nebezpečích, tak jsou nebezpečně ticho. Když jsou pod tlakem, tak odklušou s výmlluvou „to není nic nového!” pohotová odpověď – na to že co se může stát. Řeknou mě, že na jsou naplněny university lidmi, kteří se zabývají bioetikou a studují ji celý dny. Vše tohle bylo napsáno a přímo experty. Vaše stížnosti a obavy jsou argumenty staré jako odřená čepice.
Nevím kde tito lidé skrývají svůj strach. Jako počítačový architekt vstupuji do této oblasti jako všestranný člověk. Ale mělo by mě to nějak pomoci moje znepokojení? Jsem si vědom kolik mnoho knih už o tomto tématu bylo napsáno, promlouváno, a přednášeno tak autoritativně. Ale neznamená to, že nás to jako lidstvo už zastihlo? Znamená to že budeme mít nějalé slevy z nebezpečí, které jsou před námi?
Uvědomění si rizik, a nekonat žádné kroky je neracionální. Můžeme mít obavu z toho, že vědomost je zbraní k tomu, abychom byli proti sobě?
Pokusy atomových vědců jasně ukazují, že potřebujeme osobní zodpovědnost, za možné nebezpečí které by zrychlilo chod věcí a cestu k tomu jak by to mělo dopad na život samotný. Můžeme, jako učinili oni, stvořit nepřekonatelné problémy v skoro žádné časové rezervě. Musíme více myslet ku předu, abychom nebyli podobně překvapeni a šokování následky našich vynálezů.
Moje probíhajíci profesní činnost je zaměřena na zlešení účinnosti softwaru. Software je nástroj a podobně jako vývojář nástrojů, zápasím s tím jaké nástroje mám použít. Vždy jsem si říkal, že tvoření software je víc spolehlivé, přivlastněním mu mnoho možností použití, udělá svět lepším a bezpečnějším místem pro život; pokuď začínám věřit v pravý opak, tak morálně bych měl ustat v této činnosti. Mohu si představit, že takový to den, může nastat.
Toto všechno ve mně nevzbuzuje hněv, ale minimálně trochu melancholii. Od nynějška, pro mě, rozvoj je něco hořko sladkého.
Pamatujete si na předposlení scénu ve filmu Manhattan, kde Woody Allen leží na jeho gauči a mluví na nahrávací zařízení. Píše krátký příběh o lidech, kteří si vytváří neužitečné, neurotické problémy sami sobě, protože udržuje řešením s ještě více neřešitelnými problémy, děsivými problémy vesmíru.
Říká si sám sobě otázku,“Proč život stojí za to ho žít?“ a uvědomněním si začne odpovídat: Groucho Marx, Willie Mays, druhá věta Jupiterovi Symfonie, Louis Armstrongova nahrávka „Potato head blues” Švédské filmy, Flaubertovi sentimentální přednášky, Marlon Brando, Frank Sintatra, jablka a hrušky od Cézán, Kraby u Sam Woka a konečně se zastaví a řekne: tvář jeho milované Tracy.
Každý z nás má vzácné věci, a jak se o ně staráme, tak nám určují základ zdroje naší humanity. Konec konců, je to proto, že naše obrovská kapacita o kterou se staráme, kterou já zastávám optimisticky, bude čelit nebezpěčím, které nás čekají.
Naše bezprostřední naděje k přispění k mnohem větší diskuzi, která zde byla přednesena, mnoha lidmi z různých vědních oborů, není vyhlídkou mít strach, nebo mít strach z technologií.

Jako začátek, jsem dvakrát vynesl tyto skutečnosti na přednáškách sponzorovány Aspenským Institutem a nezávisle na tom, jsem se obrátil i na Americkou Akademii věd a umění, která má podsebou zaštítěnou Pugwash Konferenci, které se konají od roku 1957 k diskuzi nad kontrolou a hrozbamy vojenství, hlavně v otázce jaderných zbraní a navrhují spolehlivé fungující zákony.
Je jen škoda, že Pugwash setkání začlo už v plně rozběhlém vlaku jaderného ozbrojování. Zhruba o 15 let později. Také už se dostáváme do situace kdy máme opoždění na vážnými tématy o technologiích 21. století – opatření proti možnosti tvorbě zbraní hromadného ničení – další opoždění se jeví jako neakceptovatelné.
Stále se učím a hledám, je zde ještě mnoho věcí k učení. Ať už uspějem nebo padneme, přežijeme nebo se staneme obětmi těchto technologií, to zatím ještě není rozhodnuto. Je už zase hodně pozdě – skoro 6 ráno. Snažím se nalézt lepší odpovědi, zrušit kouzlo a tak se osvobodit od zkamenění.

Žádné komentáře: