Proč nás budoucnost nepotřebuje 7

Tento text z knihy „Pale Blue Dot (Světlý modrý bod)” od Carla Sagana popisuje jeho vizi budoucnosti lidstva ve vesmíru. Teprve teď si uvědomuji jak byl jeho vhled hluboký a jak mě chybí a bude chybět jeho hlas. Pro jeho celou výmluvnost, Saganův přínos nebyl jen šestým smyslem, příspění je takové, že s pokorou, většina hlavních zastánců technologií 21. století se jeví jako malý kluci.
Pamatuji si z dětství, že moje babička byla silně proti nadbytečnému užívání antibiotik. Pracovala už před 1. světovou válkou jako sestřička a měla přístup zdravého rozumu, že užívání antibiotik, pokuď to není nevyhnutelné, je pro Vás špatné.
Není to tak, že by byla nepřítelem pokroku. Viděla hodně pokroku v její 70-leté kariéře sestřičky, můj dědeček, byl diabetik a hodně se mu zvedla kvalita života z pokroků léčby této choroby. Moje babička, podobně jako mnoho rozumně uvažujících lidí, by si mysleli jak je vysoce arogantní, konstruovat robotické „vytlačující druhy”, když máme očividně mnoho problémů s tím, co funguje velmi jednoduše a mnoho problémů s řízením, nebo dokonce s porozuměním nás samých.
Uvědomuji si, že moje babička měla uvědomění přirozeného chodu života, a nezbytnost soužití a respetkování těchto přirozených zákonů. S tímto respektem přichází přirozeně pokora, že se dostaneme z rizika naší drzosti, kterou jsme započali na začátku 21. století. Z pohledu selského rozumu, zakotveni v tomto respektu, je často pravda, v důkazech pokrokové vědy. Jasná křehkost a nefuknčnost systémů vytvořenými lidmi by nás mohlo utlumit, křehkost systémů na kterých jsem do nedávna pracoval ve mně probouzí pokoru.
Měli jsme si vzít ponaučení a lekci z použití první atomové bomby a výsledky vojenských závodů. Moc jsme to nezvládli a paralelně k naší současné situaci máme potíže.
Popud k vytvoření první atomové bomby bylo vedeno vynikajícím fyzikem J. Robertem Oppenheimerem. Oppenheimer se přirozeně nezajímal o politiku, ale jelikož si bolestivě uvědomoval jaké hrozné nebezpeční pro jeho zem, znamenala Třetí Říše a samozřejmě možnost jejich vlastní výroby nukleárních zbraní. Hnán tímto jeho přesvědčením, přinesl sílu jeho vědomostí, vášeň pro fyziku a charizmatické vedení do Los Alamos a vedl rychlé a úspěšné úsilí kolektivu neuvěřitelných vědců k rychlému vynálezu atomové bomby.
Je zvláštní jak úsilí stále přirozeně pokračovalo ve vývoji, když popud k tomuto cíli byl u konce, tj. koncem světové války. Na setkání těsně po konci války s některými fyziky, kteří cítili, že možná by se měl tento vývoj zastavit. Oppenheimer byl zastáncem v tomto výzkumu pokračovat. Jeho důvod k tomuto postoji se zdá být trochu divný: nebyl to důvod kvůli obrovským ztrátámm na životech po Japonské invazi, ale kvůli Spojeným Národům, které byli založeny v San Franciscu v roce 1945 a tak mít informovanost o atomových zbraních. Jeden z více pravděpodobných důvodů bylo to, že projekt pokračoval s momentem prvního atomového testu Trinity.
Víme, že při přípravě výroby první atomové bomby panovali obavy fyziků, z možných nebezpečí. Nejprve byli znepokojeni z výpočtů Edwarda Tellera, který předpokládal možný požár až do atmosféry. Pozdější výpočty zklidnili hrozby zničení 3:1 000 000. (Teller později přiznal, že požár až do atmosféry byl chybný a zcela ho vyloučil) Oppenheimer, si uvědomoval možné hrozby testu Trinity a tak byla evakuována jiho-západní část Nového Mexika a samozřejmě zde byla hrozba začínajícího závodu jaderného ozbrojování.
Během měsíce tohoto prvního úspěšného testu, dvě atomové bomby zničili Hirošimu a Nagasaki. Někteří vědci tvrdí, že zhození těchto bomb, bylo spíše demonstrativní, než jen prosté bombardování Japonských měst, že tento akt bude mít potom větší šanci pro kontrolu zbraní po válce, ale bylo to zbytečné.
S ještě stále čerstvou tragédií Pearl Harbru v myslích Američanů, bylo by velmi těžké pro presidenta Trumena bránit použití těchto zbraní a raději je použít, jak se i stalo – touha byla po rychlé ukončení války a záchranu mnoha životů, které by byli jinak zcela nevyhnutelné při invazi na Japonsko. Převažující argument, které rozhodlo o tom co je pravda, bylo velmi prosté: Jak později řekl fyzik Freeman Dyson, „Důvod pro zhození atomové bomby bylo jednoduše to, že nikdo neměl odvahu nebo prozíravost říct, ne.”
Je velmi důležité říci, jak byli fyzici velmi šokováni z následků bombardování Hirošimi, 6. srpna 1945. Popsali je jako několik vln emocí: jeden z prvních zážitků bylo naplnění očekávání, že bomba bude fungovat, pak v zápětí ten hrůzostrašný pocit jakou hrůzu tato bomba způsobila, a potom pocit provinilosti z toho, že ještě další bomba má být zhozena. A samozřejmě další bomba byla zhozena, na Nagasaki, jen tři dny po bombě v Hirošimě.
V Listopadu 1945, tři měsíce po zhození atomových bomb, Oppenheimer si stál pevně za svým vědeckým stanoviskem:“Není možné býti vědcem, aniž by jste věřil, že vědění světa, které poskytuje moc, je pravou hodnotou lidství a že jí používáte pro pomoc rozšíření vědomosti a jste ochoten brát za ně následky.”
Oppenheimer pracoval s ostatními na tak zvaným Acheson-Lilienthal reportu, který, jak popisuje Richard Rhodes v jeho nedávné knize „Vize Technologie”,: “Najít cestu, jak zabránit tajnému nukleárnímu ozbrojování, ale tak, aby světové vládě nebylo zamezeno rozhodnutí, že jí může použít.” jejich domněnka měla vést národy k opuštění výroby jaderných zbraní v jednotlivých zemích a tak založit mezinárodní agenturu, ktrerá bude mít nad těmito technologiemi kontrolu.
Tento návrh vedl k Baruchovu plánu, který byl přednesen Spojenými Národy v červnu roku 1946, ale nikdy se neprosadil (protože, jak Rhodes předpokládal, Bernard Baruch „trval na břemenech v jeho plánu, v podobě konvenčních sankcí” tímž ji nevyhnutelně pohřbil”, ale i tak by to bylo zbytečné. “skoro jasně to bylo odmítnuto Stalinem z Ruska” Další jemné kroky směrem k meziznárodnění nukleárních zbraní, k zabránění ozbrojování ať už ze strany vnitřní nedůvěry v USA a nebo z vnější nedůvěry například Sovětského Svazu. Možnost zabránit ozbrojování bylo prohráno a to velmi rychle.